Symbolika Nového roku a vize konce světa

Jakýkoli kalendář (od nejprvnějšího lunárního po vyvinuté epicyklické a galaktické) souvisí se záměrným pozorováním oblohy – Slunce, Měsíce, planet, hvězd, Mléčné dráhy a meteorů. Člověk objevil kalendář ve chvíli, kdy si uvědomil, že dráhy nebeských entit jsou přísně „cyklické“ (tj. pohybují se v kruhu okolo pólu a jejich konstelace se opakují). Cykličnost nebes člověku od počátku přirozeně splývala s „cykličností“ pozemskou – se střídáním dne a noci, se střídáním ročních období, s růstem, plozením a odumíráním vegetace a s dospíváním, produktivitou a umíráním života vůbec. Důležitým momentem kalendáře je okamžik, kdy končí starý a „rodí se“ nový cyklus. V lunárním kalendáři je tímto momentem takzvaný nov, čili nový měsíc, který je zcela temný. Odpovídajícím momentem solárního kalendáře je zimní slunovrat. O zimním slunovratu Slunce umírá v lůně nejdelší noci, aby se hned druhý den zrodilo na počátku své vzestupné cesty, která bude končit triumfem solárního hrdiny (Hélia, Krista, Mithry, děda Vševěda) o letním slunovratu. Tam, na vrcholu sil, dojde ke „zradě“ (ta je jasně srozumitelná z astronomického hlediska) a poté solární hrdina opět sestupuje po cestě k vlastní smrti, do náruče nejtemnější noci roku. Dosti pozdní odnoží svátku zimního slunovratu u etnik, která roku 1582 a později přejala gregoriánský kalendář, je i soudobý svátek Nového roku (raným křesťanům ovšem Nový rok také splýval s narozením Krista). Pamatuji se ze svého dětství na novoroční taškařice, na nichž vystupovaly dvě maskované postavy: Starý a Nový rok. Starý rok byl vousatý a stříbřitý stářím a někdy třímal kosu, Nový rok byl zlatavý, mladý a drzý. Obě postavy spolu vždy inscenovaly hovor o minulosti a budoucnosti. Rozhovor mezi nimi mohl mít v dřívějších dobách podobu věštby – podobně jako když lijeme olovo či vosk do vody, rozkrajujeme jablko či pronášíme přípitek. Stejně jako je v psychickém útvaru Nového roku skryta zásadní naděje celého kosmu v zázrak zmrtvýchvstání, je v psychickém tvaru Starého roku skryt ten nejhlubší strach člověka z definitivního vyhasnutí kosmického života. Křesťanský chiliasmus („apokalyptická“ vize blížícího se konce světa, dnes opět poměrně aktuální) je jen další variantou tohoto odvěkého strachu z absolutní smrti. Strach z „konce světa“ je přitom nepochybně projekcí strachu spojeného s vlastní smrtí do kosmických rozměrů. Chiliastický postoj k budoucnosti je, dle mého názoru, vlastní každému člověku i náboženskému systému, jež dosud neprošly cyklem smrti a znovuzrození, ale dosud „smrt“ očekávají, neustále ji posunujíce hlouběji do budoucnosti. Na kolektivní rovině může chiliastické obavy kompenzovat (a dříve tomu tak opravdu bývalo) oslava svátku Nového roku – včetně vyrovnání se s rokem odcházejícím. Oslava Nového roku by měla vést k uvědomění si přirozené, ač paradoxní kontinuity života. Na pozemské úrovni sice dochází ke smrti (vyhasnutí, noci, zatmění), avšak na nebesích po smrti Slunce (příp. Měsíce či hrdiny) přirozeně přichází jeho znovuzrození.