Imigrace, integrace, soulad – anebo ne?

V České republice žije přes 1,1 milionu cizinců, což je přibližně desetina populace. Drtivá většina legálně – studují, pracují, někteří mají české partnery. Mnozí přicházejí i s dětmi, jiní u nás rodiny zakládají. Nejvíc je v Česku Ukrajinců, v souvislosti s ruskou invazí. Další početné skupiny imigrantů představují Slováci a Vietnamci. Někteří cizinci se tu usazují kvůli práci na přechodnou dobu, jiní u nás chtějí žít trvale. Podle loňské zprávy ministerstva vnitra o migraci patří k cizincům s trvalým pobytem lidé ze zemí Evropské unie, ale i z Ruska, Mongolska, Číny, Běloruska, Moldavska, USA, Velké Británie či Kazachstánu. 

Po desetiletích pobytu za „železnou oponou“ jsme měli prakticky nulovou zkušenost se spoluobčany z cizích zemí (kromě studentů z Vietnamu a některých afrických států). A tak, byť nyní rádi využíváme nejrůznějších prvků globalizace, si ještě trochu pěstujeme „mentalitu národní uzavřenosti“. Mnozí se pak nechají ovlivňovat hlasy určitých politiků a také médii, která nás „masírují strachem“ nejen z jinakosti, ale i z ubírání pracovních příležitostí našim občanům. Ekonomická a demografická data však ukazují pravý opak – imigranti už teď vyplňují mezery na trhu práce a kvůli stárnutí populace a nízké porodnosti se tuzemská závislost na pracovní síle pocházející ze zahraničí bude zvyšovat. 

Představy, že imigrace je jen přechodný jev, jsou nerealistické a v podstatě popírají historickou zkušenost, v jejímž rámci je migrace běžná. Dospělí cizinci i jejich děti mohou být součástí úspěšné budoucnosti naší země. Znamená to však aktivně podporovat jejich začlenění v podobě vzdělávání, ekonomické aktivity i sociální participace. 

Akulturace aneb strategie sžívání 

Jak může probíhat dlouhodobé soužití dvou či více kulturních společenství, takzvaná akulturace, zkoumá například interkulturní psychologie. Tématem zkoumání je sžívání etnických menšin s majoritní populací, způsoby adaptace imigrantů v hostitelské zemi, ale třeba i řízení nadnárodních firem manažery-cizinci s odlišným kulturním zázemím. 

Interkulturní psychologie se nedefinuje jako samostatný psychologický obor, ale spíše jako komparativní vědecká disciplína, které jde o výzkumnou metodologii zohledňující při zkoumání psychologických jevů napříč kulturami možné univerzálie v chování a duševních procesech. To ovšem neznamená popírání kulturní psychologie, která naopak nabízí data ohledně toho, jak může být chování i prožívání ovlivněné kulturními rozdíly.  

Z pohledu akulturace můžeme v historii i v současnosti pozorovat v zásadě čtyři strategie, které formuloval kanadský psycholog John W. Berry:

• Integrace 

Imigranti uznávají, že je pro ně důležité poznat a přijmout kulturu hostitelské země, ale zároveň si uchovávají svou kulturu. Vnímají jako vlastní svou původní identitu i tu nově získanou. 

• Asimilace

V tomto případě jde o co největší splynutí s obyvatelstvem hostitelské země, původní kultura je pro život v nové zemi považovaná za málo důležitou. (Postupně vede ke splynutí s většinovou společností včetně opuštění vlastního jazyka, zvyků, tradic, hodnot.)

• Separace

Spíš odmítnutí adaptace. Imigranti žijí izolovaně jen s vlastní kulturou a minimem kontaktů s příslušníky majoritní společnosti a její kulturou. 

• Marginalizace

Imigranti necítí potřebu kontaktovat se s většinovou kulturou hostitelské země, ale neuchovávají si ani tu svou původní. Jejich identita se neopírá o kulturu rodičů ani o novou kulturu země, kde žijí – identifikují se se subkulturou své skupiny. (Dochází k omezení účasti na kulturním, ekonomickém, společenském a politickém životě a jde v podstatě o proces sociálního vyloučení s rizikem diskriminace a útlaku.)

Berry před více než třiceti lety formulovat tyto strategie z pohledu minority – ať už se jedná o imigranty, kteří přicházejí do cizí země, o národnostní menšinu, nebo o domorodce, kteří se stávají menšinou v zemi vlastní, což byla historická zkušenost, k níž měl jako obyvatel severoamerického kontinentu mnohem blíž, než si v Evropě umíme představit.

Neměli bychom však zapomínat na to, že způsob, jakým dochází ke sžívání imigrantů a lidí z jiných kultur s majoritou, zdaleka není jen volbou imigrantů. Je to velkou měrou i otázka politik a veřejného diskurzu většinové společnosti.