Online archiv

stručně

Romantická večeře při sklenkách, osamělí pijáci, mejdan s pitím a cigárem i distinguovaní pánové s doutníkem – scény, které najdeme snad v každém filmu. Vycházejí ze života, nebo spíše realitu přibarvují? A mohou být nebezpečným vzorem?

/ Odpovídá odborník /

stručně

My spolu chceme žít, milujeme se, říkal v sexuologické poradně mladý pár. Na rozdíl od jiných zamilovaných dvojic však měli v očích nejistotu, v hlase pocit viny. Byli totiž bratrancem a sestřenicí a jejich rodiny takovou lásku jednomyslně odsuzovaly.

Fantomové bolesti patří mezi medicínské kuriozity. Pacienti cítí bolesti v částech těla, které jim byly často už před mnoha lety amputovány. Tupá bolest v lýtku či bolestivé brnění v palci pravé ruky, o něž dotyčný následkem úrazu či nemoci přišel, je problém, který lze řešit jen velmi obtížně, a mnohé takto postižené osoby značně frustruje. Jak odstranit bolest z něčeho, co neexistuje? Vilayanur Ramachadran, neurolog z kalifornské univerzity, objevil jednoduchý trik, který trpícího alespoň krátkodobě od jeho bolesti osvobodí. Už před lety vytvořil Ramachadran při práci s pacienty po amputacích zajímavou metodu, takzvanou „zrcadlovou skříňku“, před kterou se lidé s amputovanou končetinou postavili tak, aby odraz jejich zůstávající končetiny tvořil v zrcadle obraz té, která ve skutečnosti již neexistuje. Spolu se zrcadlovým obrazem to pak vypadalo, že mají dvě zdravé končetiny. Když v tento okamžik výzkumník začal masírovat jejich zdravou končetinu, s nadšením zjistil, že pocity uvolnění se dostavily i do pociťované amputované končetiny. Dosud ale nebylo jisté, jakým mechanismem k tomuto jevu dochází a co se při iluzi masáže akutové ruky či nohy v mozku a těle děje. V roce 1995 objevil vědec Giacomo Rizzolatti z Parmské univerzity u primátů nervové buňky, které se aktivovaly pokaždé, když zvířata pozorovala, že jsou jiné opice někým masírovány nebo hlazeny. Tyto „zrcadlové neurony“ byly později nalezeny rovněž u lidí a stojí podle výzkumníků za skutečností, že vnímání a pocity z jedné části párové končetiny přecházejí do druhé, i když ta už neexistuje. Jak ale vysvětlíme, že v případě, že se doteky týkají zdravých osob, které sedí před zrcadlovou skříňkou, se tyto pocity z jedné končetiny do druhé nepřenášejí? Nakonec došel Ramachadran k závěru, že v mozku jsou zrcadlové neurony aktivovány vždy, ale následně jsou pak korigovány vzruchy z kožního čití, které mohou impuls vyvrátit. U lidí s amputovanými končetinami se tak neděje. Jejich mozek totiž stále čeká na vyvrácení, kterého se mu nedostává.

Článek Preisse, Bezdíčka a Dočkalové měl být začátkem diskuse. Bohužel se stal ukázkou dezinformování veřejnosti, a to kvůli špatně zvolenému přístupu. Jestliže se chtěl stát začátkem debaty o publikační aktivitě, citovanosti a dopadech vědecké práce psychologů, pak je „na to“ potřeba jít jinak. Mám k článku pět výhrad. - Odbornou debatu nelze začít zavádějícím titulkem; takto se téma bulvarizuje. (To je výtka redakci.) - Ať už zvolíme jakoukoli metodu měření, nedopouštějme se v ní chyb. (Z. Plechačovou, která se v tabulce vyšplhala na 4. místo, databáze ISI Web of Sciencenezná. Existuje?) - Autocitace se ze seznamů citací zásadně vylučují, neboť nejsou měřítkem toho, jak se o dílo zajímají kolegové. Autoři měli autocitace vyloučit. - Při posuzování vlivu psychologů na své profesní kolegy bychom měli vyloučit práce, které daný psycholog publikoval v jiné oblasti (např. v přírodovědě). K tomuto „pročištění“ v článku nedošlo. - Autoři sestavili žebříček na základě zjednodušeného a zároveň nejužšího možného pojetí. V jedné z databází vědeckých článků vyhledali ke každému jménu záznamy o publikovaných článcích a podívali se, kolikrát byly tyto články citovány. Vytvořili seznam podle počtu citací těchto článků publikovaných v tzv. impaktovaných časopisech. Nic víc. Autoři přitom měli možnost sáhnout „hned vedle“ a využít jinou databázi, kterou ISI Web of Science nabízí, a tou je databáze citací (Cited reference search). Ta zobrazuje všechny citace dohledatelné v časopisech této databáze. Mezi odkazy jsou tedy také citace odborných knih nebo textů publikovaných nikoli jen v „elitním světě“ impaktovaných periodik, odkazy na vědecké přednášky aj. Zpráva o vlivu autora na kolegy je u této databáze přesnější. Abych byl srozumitelnější, uvedu příklad: Jestliže někomu napomohla k sepsání vědeckého článku kniha například Pavla Říčana a cituje ji, pak tuto citaci databáze zobrazí. Preiss a kol. ovšem přisoudili P. Říčanovi pouze 45 citací, zatímco z citační databáze by to bylo 155. Podobně autoři poškodili obraz o práci Jana Vymětala, Stanislava Kratochvíla a mnoha dalších. Autoři tvrdí, že „citovanost je znakem, že se o dílo kolegové odborníci zajímají“. Přírodovědci již před lety formulovali námitky vůči citačním žebříčkům. Například: - Když se kolegové Abrahám a Brahmán domluví, že si navzájem budou citovat své práce, ať už to bude nebo nebude relevantní, vzájemně si pomohou na citační výsluní. - Citováni bývají i diletanti, od nichž se chtějí seriózní autoři distancovat; např.: „Cecil (2010) zcela pomýleně a bez důkazů informoval o údajném vlivu…“ - Cecil se tím objeví v citačních žebříčcích. Citace tedy není automaticky ukazatelem váženého vlivu na komunitu vědců. Dopad a vliv naší práce a zájem o ni v komunitě odborníků rozhodně není možné zúžit tak, jak to udělali Preiss a kol. Nelze ho zúžit ani na výše zmíněnou citační databázi. Pokud se máme skutečně dopátrat toho, jaký dopad mají texty předních psychologů v Čechách, musíme zahrnout citace také v časopisech neelitních, citace ve sbornících z významných konferencí a kongresů apod. Např. Google nabízí službu Scholar (http://scholar. google.cz). I ta má své nevýhody: vynoří se v ní např. citace v internetově zveřejněných bakalářských nebo diplomových pracích. I tady je potřeba „data čistit“. Zbyněk Vybíral, redakčně kráceno

Stávající legislativa nedovoluje při umělém oplodnění zvolit pohlaví dítěte. Výjimkou jsou medicínsky indikované případy - je-li prokázán genetický přenos závažné choroby postihující jen určité pohlaví.

stručně