Online archiv

U všech kategorií řidičů je prý nejoblíbenější koncept bezpečného automobilu („ultra safe“), který díky propojení s jinými vozy a integrovaným kamerám zajišťuje maximálně bezpečnou jízdu. Jako nejatraktivnější bezpečnostní charakteristiky vyšly z výzkumu mezi 5 800 spotřebiteli v Brazílii, Německu, Rusku, Velké Británii, USA a Číně nouzové brzdění a příprava na potenciální nehodu. Druhým nejžádanějším typem je tzv. data tracker, což je auto, jež sleduje a vyhodnocuje data týkající se využití vozu, provádí diagnostiku, kontroluje náklady na opravy a automaticky zaznamenává údaje o nehodách. Marketéři automobilového průmyslu se zaměřují zejména na „progresivní spotřebitele“, kteří se čile zajímají o všechny technické novinky, další využití elektroniky a informačních technologií - například automobil vybavený systémem rozeznávání řeči či wifi hotspotem - a ochotně taková auta po uvedení na trh kupují. Tito zákazníci mají pro výrobce a prodejce dvojnásobnou cenu ve srovnání s „běžnými spotřebiteli“ a vidí v nich velký budoucí potenciál. „Běžní spotřebitelé“ v autě oceňují hlavně bezpečnostní prvky a funkci vyhledávání zájmových bodů, zejména míst na parkování. Nejmenšímu zájmu u obou skupin se zatím těší nabídka zábavy po dobu jízdy. Zdá se tedy, že zatím ještě netoužíme sednout si do auta, zapnout autopilota a naladit si na displeji nejnovější thriller - naštěstí, chtělo by se dodat…

Počátkem 21. století vstoupila virtuální realita i do oblasti léčby úzkostných poruch. V Česku se s ní zatím příliš nesetkáváme, proto nás zajímaly zahraniční studie mapující účinky expoziční terapie s využitím počítačových technologií umožňujících simulovat reálné situace.

Bolesti hlavy, průjem, nechutenství, třes, únava, nevolnost - tak se projevuje doznívající intoxikace alkoholem, všeobecně známá jako kocovina. Pro výzkumné účely těchto stavů se vyžaduje přítomnost alespoň dvou z výše uvedených příznaků v natolik závažné formě, aby došlo k narušení běžných denních činností a povinností.

Jak tělesná zkušenost ovlivňuje náš úsudek

Kdekoliv ve městě, na opuštěných i na exponovaných a nečekaných místech máme před očima podivné klikyháky. Písmena, která není snadné přečíst, a symboly, které nám, divákům, nic neříkají (a pokud ano, raději odvracíme zrak). Proč, říkáme si…

Mýtus stvořený biologickým pohledem na párové soužití

Diskuse o tom, jestli je pro člověka „přirozené“ žít monogamně, nebo střídat partnery, případně udržovat více paralelních vztahů, často nabývají velmi emocionálních podob a prakticky pokaždé na sebe narážejí dvě různé roviny. Monogamii jsme totiž zvyklí chápat jako záležitost sociální, která se odvíjí od morálních zásad a přikázání víry - podle toho sbírá kladné body od zastánců tradičních hodnot a záporné od těch, kteří se cítí být svazováni konvencemi a omezováni v možnosti svobodného nakládání s vlastním životem. Na promiskuitu, nevěru a krátkodobé partnerské soužití se díváme pro změnu racionální optikou přírodních věd. Tady se kladné body získávají mnohem snáz, protože se opírají o určité v současné době populární poznatky z oblasti biologie a evolučních teorií. A navíc obhajují chování, které je mnohdy pohodlnější, příjemnější a společensky akceptovatelné. Protiargumenty typu „nejsme přeci jenom jako zvířata“ vypadají proti nim jako zastydlé moralizovaní.

Jak v záplavě informací inf odlišit fakta od nesmyslů, lží nebo manipulace, jsme se zeptali psychologa Dalibora Špoka, který se mimo jiné zabývá problematikou kritického myšlení.