Online archiv

Až donedávna se mělo za to, že Neandertálci se dorozumívali jen primitivním způsobem. V archeologických nálezech a přidruženém výzkumu však přibývá důkazů o tom, že jejich jazyk byl pravděpodobně značně podobný našemu.

Jaké požadavky by měly splňovat „úspěšné“ vánoční dárky? Tuhle otázku si v 80. letech minulého století položili američtí sociální vědci. Sociolog Theodor Caplow s týmem spolupracovníků oslovili při výzkumu 350 rodin ve státě Indiana. Dozvěděli se, že dárek by měl příjemce překvapit, že by měl odpovídat jeho vkusu a jeho hodnota by měla určitým způsobem odrážet emoční hodnotu vztahu mezi dárcem a obdarovaným. Většina oslovených uvedla, že chce dávat dárky, které zhruba odpovídají hodnotě dárku, který očekávají. Další důležité pravidlo zní: Respektujte hierarchii členů rodiny. Je to citlivá oblast, která bývá předmětem pečlivého porovnávání a může působit ve vzájemných vztazích jako časovaná bomba. Takže: Dárek pro snachu by neměl být větší než dárek pro syna, u zeťů a dcer platí totéž. Rodiče partnera by neměli dostat menší dárky než vaši vlastní rodiče (vzhledem k tomu, že většinu dárků i u nás vybírají ženy, je tohle doporučení určené především jim). Podobně bychom neměli „diskriminovat“ partnerovy sourozence oproti vlastním. Rodiče by měli svým dospělým dětem dávat srovnatelné dárky (pokud se některý se sourozenců v dětství cítil opomíjený nebo vnímal určitého bratra či sestru jako protežované, může „dárková disbalance“ tyhle bolestné pocity rázem oživit). Děti nevlastní, adoptované nebo v pěstounské péči by měly dostat dárky srovnatelné s dětmi vlastními.

Není tak těžké zamilovat si člověka, který se nám líbí. Ale jde to i opačně? Můžeme se naučit druhého milovat proto, že je hodný, i když to není zrovna náš typ?

„Dnes ne, bolí mě hlava.“ Tahle věta tradičně ilustruje situaci, kdy se neshody nebo nespokojenost ve vztahu promítají do partnerského sexu. Dávno už to není jen typická výmluva manželek. V poslední době totiž přibývá žen, které si stěžují, že manželskému sexu se vyhýbá muž.

Poslední student opustil posluchárnu a my tu sedíme sami. Radvan Bahbouh už dvacet let učí budoucí psychology, jak náležitě prověřovat vlastní i cizí domněnky. S nadsázkou říká, že kvůli lepšímu pochopení psychologie vystudoval také matematiku a medicínu, a do budoucna se nevyhýbá ani dalším oborům.

Předčasně narozené děti se hned na své životní startovní čáře setkávají s handicapem. Protože opustily bezpečné prostředí matčina těla o několik týdnů dříve, než by měly, jsou maličké a křehoučké, často váží méně než 1500 g („rekordmanem“ je irský chlapeček Collum, který se narodil v roce 2010 a vážil pouhých 398 g). Nedonošené děti obvykle musí čelit zdravotním problémům spojeným s nezralým vývojem, mnohdy je čekají opakované operace a týdny, někdy i měsíce stráví na pracovištích intenzivní péče neonatologických oddělení. „Jsou nádherné, roztomilé a inspirující,“ říkají o svých svěřencích zdravotní sestry z dětské nemocnice v americké Atlantě, které přišly se zajímavým nápadem. Vyfotografují spící miminko a pak snímek dokreslí - někdy děťátku přidají i patřičnou rekvizitu, například Carolina, která se pořád vrtí ve své postýlce, dostala na krk papírovou medaili a sestry ji zpodobnily jako budoucí olympijskou vítězku. Jinou holčičku, Sophii, která se narodila s vážnými dýchacími a zažívacími problémy a je na neonatologickém oddělení už více než 150 dní, sestry vidí jako budoucí baletku, Brentley může být třeba vědcem a Madlyin lékařkou. „V porovnání s křehkými tělíčky dětí si připadám obrovská,“ říká Jessica Wrightová, jedna ze sester. Ale když vidí, jak miminka dokážou statečně bojovat o svůj život, ví, že jednou mohou dokázat velké věci. Cílem projektu je především podpořit rodiče, pro něž je narození nedonošeného dítěte velkou psychickou zátěží - radost z děťátka přebíjí strach o jeho život, rodiče se trápí, že nemohou být neustále nešetrným dotekem neublížili, myslí na to, jak všechno nakonec dopadne… Sestry z Atlanty jim chtějí ukázat, že ačkoli jsou první měsíce a roky jejich děťátka spojené s řadou obtíží, v dospělosti mohou být úspěšnými lidmi jako kdokoli jiný. U nás se mohou rodiče nedonošených dětí obrátit o pomoc, radu a podporu na občanské sdružení Nedoklubko (www.nedoklubko.cz). CHODÍCÍ MĚSTO není divoký nápad sci-fi autora, ale seriózní vědecká úvaha. Architekti se pustili do realizace návrhu města, které je energeticky zcela soběstačné. Vodu získává kondenzací, takže je možné i zemědělství. Město by bylo schopno se pohybovat a ustupovat před expandujícími pouštěmi. JAKO NETOPÝR si občas můžete připadat na antigravity józe, která slibuje intenzivní zážitky z pohybu. Před nedávnem pobláznad nila Spojené státy, půlku Evropy a dorazila i k nám. Cvičení je založené na původních pozicích v józe, ale díky velkému plátnu z pevné látky umístěnému na konstrukci jste ve vzduchu. Nechte se inspirovat třeba k vánočnímu dárku pro pohybumilovné členy rodiny. ZPÁTKY DO STŘEDOVĚKU - školní třídy v 374 texaských školách teď připomínají středověké písárny. Zmizely z nich běžné lavice a židle, které výzkumníci nahradili vysokými pultíky, u nichž žáci při výuce vstoje píší . Tým psychologů po dobu dvou let sledoval aktivitu žáků stojících i kontrolní skupiny těch, kteří u psaní sedí. Zajímala je především pozornost a zaujetí pro výuku. Stojící žáci byli významně více zapojení do výuky - tento efekt se projevil výrazněji u obézních dětí. Učitelé referují, že děti u pultíků se lépe soustředí. Dlouhé stání je však podle pediatrů pro děti stejně málo vhodné jako dlouhé sezení. Zázračný objev se tedy zjevně nekoná.

Ráda bych se s vámi podělila o své praktické zkušenosti s „léčbou psem“, které jsem získala jako canisterapeutka mezi seniory. A jako psycholožka se vám pokusím vysvětlit, jaké léčebné cíle může tato specifi cká terapie plnit.

Pokud se chceme věnovat selfkoučinku, musíme projít výcvikem pro kouče? Jak poznáme, jestli je tahle forma osobního rozvoje pro nás vhodná? O tom si povídáme s Ivou Sehnalovou.