Online archiv

aneb Jak Češi dobývají svět

V klubech a na diskotékách lákají nové rekreační drogy stále více mladých po celém světě a pomalu se zabydlují i v Česku. Podle britských výzkumů přibližně 40 % návštěvníků tanečních klubů účinky těchto nových omamných látek vyzkoušelo. Na rozdíl od extáze, pervitinu či heroinu lákají na to, že jsou legální (legal highs). Jejich „legálnost“ je v podstatě založena na tom, že se jedná o skupinu nových látek připravovaných pomocí jednoduchých chemických reakcí. Složením se podobají klasickým, zakázaným omamným látkám, jenže přibližně každé 2-3 měsíce vzniká nová rekreační droga, jež se jedinečným složení vymyká zákonům o omamných látkách. Zákonodárcům trvá nějakou dobu, než novou látku objeví, prokážou její nebezpečnost a zařadí ji na seznam zakázaných. Mezitím se může beztrestně prodávat po internetu a dovážet do tanečních klubů. Ve chvíli, kdy je látka na seznamu zakázaných, jsou již k dispozici další novinky. Jen za posledních 5 let vzniklo nejméně 348 nových „legálních“ drog! Vyrábějí se v převážně v jihovýchodní Asii a v Číně, odkud se rozvážejí do Evropy a USA. Najdeme je i na několika českých internetových obchodech, kde se maskují jako soli do koupele, travní směsi nebo hnojiva. Mezi nejčastější vedlejší účinky těchto drog patří naprostá ztráta zábran, ospalost nebo naopak vybuzení až halucinace, bezvědomí a křeče. V kombinaci s alkoholem hrozí vážné poškození jater, dalším nebezpečím je samozřejmě riziko závislosti.

může u ženy vyvolat ovulaci a usnadnit otěhotnění, traduje se dodnes. Sexuologové však tenhle mýtus odmítají. Ženská ovulace podléhá přirozenému rytmu dozrávání vajíček a ani silným orgasmem ji nelze vyvolat či urychlit. Takže pokud žena otěhotní mimo své ovulační období, je to způsobem vytrvalostí mužských spermií. Ty nejodolnější dokážou v těle ženy přežít a počkat na svou chvíli až 6 dnů.

Jak to vidí Petr Weiss:

V hlubinách amazonské džungle se možná skrývá naděje pro jedince závislé na tvrdých drogách. Ayahuasca jako medicína je původními obyvateli Jižní Ameriky užívána staletí, možná tisíciletí, západnímu světu ale byla poprvé představena až v roce 1851 prostřednictvím etnobotanika Richarda Spruce. Opravdové pozornosti laického i vědeckého světa se ayahuasce dostává až v posledních letech. Ať už je míra rituálnosti prostředí či odborného zázemí jakákoliv, po jejím užití řada lidí uvádí vyléčení z nesnází psychických i fyzických. A zdá se, že především pro léčbu závislostí má ayahuasca unikátní spektrum účinků. Pro ně je k léčbě závislosti užívána v různých kontextech s více či méně původními a zkušenými šamany, psychoterapeuty či na improvizovaných setkáních různých nadšenců. Mezi nimi vyniká především centrum Takiwasi v džunglích Peru. Takiwasi je léčebna pro závislé a centrum pro výzkum tradiční medicíny, kde se těžké závislosti s úspěchem léčí pomocí unikátní kombinace západní psychoterapie a tradiční medicíny amazonské oblasti s přídavkem pozitiv komunitního života, přičemž stěžejní postavení zabírá právě ayahuasca. Takiwasi založil v roce 1992 doktor na cestách Jacques Mabit. Ač ho do jisté doby závislosti nijak zvlášť nezajímaly, během jedné ceremonie mu ayahuasca ukázala tuto cestu a on se rozhodl po ní jít. A zdá se, že toto rozhodnutí obohatilo pole výzkumu v oblasti těžkých drogových závislostí a nabídlo novou šanci řadě mladých lidí, kteří s ní bojují.

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin, ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince. Analytici zaměstnanosti již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v „oku pozorovatele“, a ukázala, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta. Ovšem již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása–vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti). Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Meditace chůze pro ty, co chvíli neposedí

V letošním roce vyšla v češtině kniha špičkového mozkového specialisty Manfreda Spitzera, ředitele univerzitní psychiatrické kliniky v německém Ulmu, o riziku „digitální demence“.

Nejenže jsme tím, co jíme, ale i v našem postoji k jídlu a způsobu, jak ho konzumujeme, se lišíme. Dokonce natolik, že se dají vysledovat určité typy jedlíků, vyznačující se víceméně výraznými společnými rysy.

Ve vzteku a radosti jíme mnohem více než při strachu a smutku. Při hněvu jíme rychle a bezmyšlenkovitě, zatímco při pozitivních emocích si vybíráme spíše potravu, jež potěší naše smysly. Množství snědeného jídla mimoděk „slaďujeme“ s ostatními stolovníky a leccos o nás napoví i naše jídelní rituály.

Přestože se v současnosti klade silný důraz na individualismus a osobitost, v partnerském soužití se zřejmě vyplatí dívat se na svět tandemovým pohledem. Páry, které se vnímají v první řadě jako „my“, jsou totiž spolu spokojenější, cítí se více šťastni a snáze řeší společné konflikty než ti, kteří se vnímají odděleně jako „ty“ a „já“. Platí to u mladých lidí, stejně jako u manželů, kteří spolu prožili více než dvě nebo tři dekády života, potvrzuje studie z University of California v Berkeley.