Co stojí za traumaty amerických vojáků?
Daniela Kramulová, 3/2014Poruchy spánku, noční můry, návaly hněvu, problémy s koncentrací – s podobnými příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSP) se setkáváme snad v každém americkém filmu, jehož hrdinou je válečný veterán či vojáci, kteří se vracejí ze zahraničních misí. Statistiky uvádějí, že touto poruchou trpí až 20 % amerických vojáků, zatímco například Britové udávají 2–3 %, příslušníci kontingentů jiných zemí jsou na tom velmi podobně a Libanonci, kteří trpí mnoho let v podmínkách občanské války, dokonce v průzkumu nevykazovali symptomy prakticky vůbec. Je dokonce možné, že mezi americkými vojáky může být rozšíření posttraumatické stresové poruchy ještě hojnější. Profesorka antropologie Sarah Hautzingerová z Colorado Colledge a Jean Scandlynová, profesorka zdravotních a behaviorálních věd a antropologie na University of Colorado v Denveru totiž zjistily, že manželky amerických vojáků získávají antidepresiva a dávají je manželům, kteří chorobou trpí, nepřejí si však poškodit svou kariéru přiznáním problému. Na základě pětiletého etnografického výzkumu mezi vojáky a válečnými veterány vydaly zmíněné vědkyně nedávno knihu Beyond Post-Traumatic Stress: Homefront Struggles with the Wars on Terror (Za hranice posttraumatického stresu: Boje na domácí frontě válek proti teroru), v níž konstatují, že mezi americkými válečnými veterány se tato porucha vyskytuje častěji než kdekoliv jinde na světě a stala se „kulturním fenoménem“. Autorky spolu se studenty zjistily, že vojenský personál, který sloužil v Iráku a Afghánistánu, trpí nejčastěji právě touto chorobou, nikoliv traumatickým poškozením mozku či depresí, jak se odborníci dříve domnívali. (Dodejme, že deprese se mohou druhotně v souvislosti s PTSP objevit také.) Obě vědkyně doporučují klást větší důraz na reintegraci veteránů do komunit, což by mohlo zlepšit jejich duševní zdraví. A zároveň vyslovují hypotézu, že tato diagnóza nemusí nutně být mezikulturně aplikovatelná.
