Online archiv

Umíte se vcítit do druhých? Dokážete je vyslechnout a zjistit, co skutečně potřebují - anebo se v dobré víře spíš řídíte heslem „já vím, co je pro tebe dobré“?

Dobrý den, vážená redakce, hodně fandím vašemu časopisu, několik let kupuji všechny výtisky a moc chválím. Dnes jsem se rozhodla vám napsat kritiku na článek Nadané dítě není vždy poslušné - a to zejména proto, že mám v oboru letité zkušenosti. Problematikou mimořádně nadaného dítěte se zabývám i se zmiňovanou Jolanou Laznibatovou jsem vedla dialog. Nyní k faktům, jež autorka článku uvádí: Výsledky výzkumů jsem neověřovala, nicméně procenta, hovořící o tom, zda nadání dítěte pozná rodič či učitel, bych netipovala ani před lety, ani v současnosti. Naši mateřskou školu navštěvuje přes 70 dětí, rodiče by je označili v 50 procentech jako nadané, učitelky by je pojmenovaly jako chytré, zdravé a dobře se rozvíjející děti s předpoklady - pokud budou pilné a budou mít podporu, dosáhnou vynikajících výsledků ve vzdělání. Uznávám dotazník pro rodiče, jelikož mimořádně nadané dítě lze identifikovat mnohem dříve před nástupem do MŠ. Šokující je však informace, že učitelky mají mylnou představu o nadaném dítěti, nemají čas při velkém počtu dětí ve třídě a nemají přístup k diagnostickým nástrojům. Co tedy dělají jiného? Velký počet dětí není dobrý, zajistí však velké srovnání a rozpoznání mimořádného výkonu dítěte v mnoha oblastech činností v MŠ. Diagnostiku v jakékoli podobě provádí učitelka při každé činnosti mnohokrát denně a každý mimořádný výkon dítěte dokáže rozpoznat, zaznamenat a prohovořit s kolegy a rodiči. A proto nás tato práce těší a žene dále k dokonalosti. Přeji vám mnoho úspěchů, štěstí a zdraví. Těším se na další výtisky Psychologie dnes.

Identifikace nadání je základem veškeré další péče o nadané děti, protože až na ni navazuje efektivní intervence, poradenství, určení vhodné formy vzdělávání. Jako optimální věk pro včasnou identifikaci nadání se jeví věk 4,5-5 let a její užitek můžeme pozorovat prakticky bezprostředně. Kdo odhalí talent jako první - rodiče, nebo učitelky mateřské školy?

Pro osoby trpící úzkostně depresivními poruchami spojenými s nízkou sebeúctou a častým sebepodceňováním je v rámci kognitivně behaviorální terapie účinnou metodou psaní sebepovzbuzujících dopisů.

Duševní onemocnění, jako je autismus nebo schizofrenie, se vyskytují častěji v některých rodinách, a v jiných jsou naopak vzácná. Žádné z těchto onemocnění však není jednoduše dědičné. Snahy nalézt geny, které za dědičné dispozice k autismu či psychózám odpovídají, přinášejí rozpačité výsledky.

Známý švýcarský psychiatr se zabýval filozofií, náboženstvím, mytologií, zkoumal lidskou úzkost, hysterii, kolektivní nevědomí i chování, archetypy a proces individuace, upravil asociační experiment. Snažil se o pochopení psychiky prostřednictvím snů a snové symboliky, imaginace, komplexů, přeludů a halucinací i meditací svých pacientů. Krátce po názorovém rozchodu se S. Freudem (1911) vydal Jung Symboly proměny (1912). V díle odmítl přílišný Freudův důraz na sexualitu a libido označil za obecnou životní a psychickou energii zaměřenou na cíl. V následujícím roce ukončil přednášky na univerzitě v Curychu a vzdal se funkce předsedy Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V té době zřejmě začal pracovat na své Červené knize. Bývá označována za jakýsi „klíč“ či „nukleární reaktor“ jeho díla. Na knize pracoval šestnáct let až do roku 1929. Nikdy ji nepředal k publikování. Od jeho smrti ležel rukopis pojmenovaný Liber Novus, vázaný v červené kůži, v trezoru švýcarské banky. Až koncem roku 2009 vyšla v USA a poté v Německu a vloni v českém vydání v nakladatelství Portál. V březnu letošního roku si zájem o ni vyžádal dotisk. Období osobní krize, kdy Jung pracoval na Červené knize, se vyznačovalo jeho vnitřním bojem s duševní poruchou, apokalyptickými představami, tajemnými hlasy a vhledem do archetypální imaginace. Tyto stavy překonával aktivní imaginací a znázorňoval písmem i malbami, což mělo zásadní význam pro odhalení nových postupů v psychiatrické praxi a pro základy jeho teorie o archetypech a kolektivním nevědomí. Jung předpokládal, že v lidském nevědomí se jeho určité části přenášejí z generace na generaci a člověk kromě biologických predispozic dědí i vzpomínky svých předků. Jeho konstruktivní přístup dával sny, fantazie a instinktivní síly do souladu se zbytkem osobnosti. Při neschopnosti člověka vyrovnat se s novým problémem se energie libida regresí vrací do nevědomí a projevuje se únikem z reality do světa fantazií. Archetyp, představující temnou stránku lidské psychiky, vyjadřuje nejstarší typické a transkulturálně sdílené zkušenosti lidstva jako pravzory lidského jednání a usilování. Stává se základem lidské symboliky nalézané v tradicích a mýtech. Jeho archetypy a synchronicita, tedy předpoklad existence podobných myšlenek vzdálených lidí, se podle Junga vztahují k jednomu světu. To je možné díky tomu, že pozorovatel a jím pozorovaný svět vyrůstají z téhož zdroje, jímž je unus mundus. Jinými slovy jde o realitu, z níž všechno vzniká a do níž se všechno vrací. Poznámka: autory příspěvku už v devadesátých letech v londýnských knihkupectvích překvapila téměř dvojnásobná délka polic s formulačně i obsahově složitými, hloubavými a nejednoznačnými díly C. G. Junga oproti přímočarým a pro dnešního čtenáře již málo tajuplným publikacím S. Freuda.

Dokud se s rakovinou nesetkáme, říkáme si, že se nás netýká. Jenže jen málokdo má dnes ve svém okolí někoho, kdo s touto nemocí nebojoval - žijeme si své životy, vyznáváme své hodnoty, a najednou stojíme na okraji propasti a hledáme přes ni most.

Být dvojčetem nemusí být vždy jen pozitivní zkušenost. Ti, kterých se týká, mluví o hloubce vztahu a pocitech blízkosti, které nikdo jiný než jiné dvojče nedokáže pochopit. Právě z této blízkosti ale plyne i řada problémů, o které se nikdo nezajímá a dvojčatům s nimi nedokážou pomoci ani psychologové.

Jméno má v našem životě nezastupitelnou, jedinečnou úlohu. Je základní součástí naší identity. Máme-li jen trochu štěstí, je něčím v zásadě pozitivním, ale ten, kdo měl v životě „smůlu“ a jehož jméno je pro něj z nějakého důvodu nepříjemné, nebo dokonce nepřijatelné, se s takovou přítěží musí vyrovnávat celý život.

Antidepresiva dnes užívají desítky milionů lidí na celém světě, další berou léky na zklidnění a proti nadměrným pocitům úzkosti. Jak působí takové léky na naši sexuální touhu? Ovlivňují naši výkonnost v této oblasti?