Online archiv

Věříte, že mezi mužem a ženou může vzniknout a udržet se skutečné přátelství? Ne povrchní kamarádství, ale skutečný hluboký citový vztah, stejně intenzivní, jako je přátelství mezi lidmi stejného pohlaví

Všichni to známe - pocit, že to, co právě prožíváme, se ve skutečnosti už jednou stalo. Jak ale pocit déjá-vu vzniká? Je to subjektivní jev a navíc tak trochu obestřený tajemnem, takže pokoušet se o jeho vysvětlení je obtížné a nevděčné. Podle časopisu New Scientist existuje několik možných vysvětlení. Vysvětlení biologické předpokládá, že vjemy vnímané očima z nějakého důvodu nedorazí do mozku současně. Proto by člověk mohl mít dojem, že to, co vidí, už vidí podruhé. Nicméně informace z obou očí se směšují v procesu vidění daleko dřív, než si uvědomíme, co vidíme. Navíc pocit déja-vu zažívají i lidé slepí. Dalším možným vysvětlením by mohl být posun při vnímání času. Signály, které přicházejí do mozku, jsou „označeny“ falešným časovým údajem, díky kterému je vjem vnímán zároveň jako aktuální i jako starý. Jako bychom na nahrávacím zařízení spojili tlačítko nahrávání a přehrávání. Ale ani tato teorie není podle výzkumů mozku udržitelná. Do centra pozornosti se tak dostává třetí možné vysvětlení. Možná je to, co cítíme, tedy jako bychom znovu prožívali minulé události, do jisté míry skutečně pravda. Psycholožka Anne Clearyová z Colorado State University takové vysvětlení napadlo v souvislosti s výzkumem problémů se vzpomínáním. „Mohlo by jít o proces vybavování si vzpomínek,“ říká, „Některé věci v nové situaci mohou být již známé z nějaké předchozí situace.“ Podle Clearyové by bylo možné, že déjá-vu spočívá ve vzpomínce na nějakou strukturu. Příkladem by mohlo být uspořádání nábytku v pokoji. Tato struktura by mohla v jiném pokoji s jiným nábytkem působit dojmem něčeho už známého.

Co vlastně ovlivňuje chování jednotlivců v davu? Je možné s dostatečnou přesností předpovědět, jak se bude vyvíjet situace během velkých davových shromáždění, kam a jak rychle se budou lidé pohybovat? Tragické následky nedávných masových akcí, jako byla pouť do Mekky v roce 2006 nebo loňská Love Parade v německém Duisburgu, znovu ukázaly, že umět předvídat by mělo cenu zlata. Dosavadní modely dynamiky davu se zakládaly hlavně na analogii s fyzikálně-chemickými systémy. Chování chodce se popisovalo jako kombinace sil, které ho přitahují k jeho cíli, a sil, které ho odpuzují od ostatních chodců a překážek. Tyto modely se ale těžko kalibrují a realitu odrážejí jen nedokonale. Vědci z CNRS a École Polytechnique Fédérale v Curychu šli jinou cestou. Svůj model založili na jednoduchém předpokladu, že chodci se snaží jednoduše vidět co nejlépe kolem sebe a zároveň zpomalují či zrychlují tak, aby si udrželi bezpečnou vzdálenost od nejbližší překážky. Podle digitálních simulací tato dvě jednoduchá pravidla stačí k modelování různých jevů, jako je vytvoření dvou proudů lidí v opačných směrech nebo vznik nového fenoménu, tzv. akordeonového efektu. To je pohyb vpřed, střídající se s periodami, kdy se dav nehýbe. Když se překročí mezní hustota chodců v davu, mohou vzniknout spontánně velké kolektivní pohyby. Tato tzv. „turbulence“ nastala v Mekkce v roce 2006 a charakterizuje dynamiku davu v nebezpečné situaci, kdy jsou chodci zahlceni chaotickými pohyby.

Chaotické okolí vyvolává v lidech potřebu řádu. Někdy si můžeme pomoci sami -třeba uklidit psací stůl. Chaotickou ulici nebo odpadky na nádraží ale neovlivníme. Psycholog Diederik A. Stapel a sociolog Siegwart Lindenberg tvrdí, že i v takové situaci se lidé snaží své okolí uspořádat, strukturovat. V časopise Science vysvětlují, že lidé při tom postupují

Terapie zaměřená na řešení

Emocionální zkušenost se zapisuje do ženského mozku mnohem trvaleji než do mužského. I když manžel zpravidla nechápe, proč je dnes jeho žena roztrpčená kvůli tomu, že předloni zapomněl na výročí svatby, z evolučního hlediska mohla mít ženská schopnost pamatovat si nepříjemné zážitky doslova cenu života.

Vycházíme-li z odkazu vývojové psychologie Jeana Piageta, často dodnes chybně chápeme dítě jako ryze egocentrickou bytost, jíž jsou na hony vzdáleny schopnosti uvažování v rámci racionální logiky. Nové výzkumy ale ukazují, že již ve velmi útlém věku jsou děti schopné empatického vžívání do druhých, chápání vzorců příčiny a důsledku, a dokonce i porozumění zákonům pravděpodobnosti. Děti zkoumají svět stejným způsobem, jak to činí například přírodovědci. Cíleně experimentují, vyhodnocují získané statistické údaje a na základě těchto pozorování vytvářejí hypotézy o fungování světa. Vše, co je obestřeno závojem tajemství, je pro děti jako magnet. Naopak jednoduché děje, které neskrývají žádné překvapení, se pro ně stávají brzy nezajímavou a nudnou rutinou.

/ Znakování je způsob rozvoje přirozené komunikace dětí raného věku (kojenců a batolat) za pomoci gest a mimiky. Tato metoda není primárně určená pro smyslově handicapované děti, ale pro ty, které ještě neovládají mluvidla natolik dobře, aby mohly používat řeč. Podle zastánců znakování se tak lze „domluvit“ už s kojencem ve věku osmi či devíti měsíců. / Ludmila Uldrichová speciální pedagožka

Anorexie je vážné psychické onemocnění, kterým trpí odhadem téměř procento populace. Nikdo zatím nepopsal dokonale všechny vlivy, které stojí za propuknutím nemoci. Je to záhada, která inspiruje ke stále novým výzkumům.

V roce 2004 se uskutečnil první pokus, v němž se pomocí funkční magnetické rezonance snímala aktivita mozku spotřebitelů – dobrovolníků při pití Coca-coly a Pepsi Coly. Když milovníci prvního nápoje nevěděli, co mají ve sklenici, dospěli při ochutnávce k názoru, že jim víc chutná Pepsi. Jakmile zjistili, že pijí svůj oblíbený nápoj, zapojili do posuzování jiné části mozku než v prvním případě a jasně u nich zvítězila Cola-cola. Tento pokus odstartoval zájem firem o nahlížení do mozku zákazníků.

Nerozhoduje majetek, ale ambice