Online archiv

Vydání: 2/2010

Nejen infarkt a cukrovka, i duševní poruchy jsou civilizační problém

Daniela Kramulová, 2/2010
Přednosta Psychiatrické kliniky VFN a 1. LF UK Jiří Raboch se dlouhodobě zabývá tím, jak stresové faktory působí na lidský mozek. Je přesvědčen, že za vznikem duševních poruch a nemocí stojí kombinace mnoha faktorů – biologických, psycholologických i sociálních. „Když se nakupí větší počet stresových faktorů, které na člověka působí, může dojít k depresi,“ říká.

Josie Romero: Nejmladší transsexuál na světě?

2/2010
Osmiletá Josie Romero z Vail v Arizoně se narodila jako chlapec Joey a patří mezi lidi, kterým se říká transsexuálové. Když byly Joeymu čtyři roky, začal lidem říkat, že je děvče, a začal se oblékat do oranžové, protože oranžová se nejvíce podobá růžové. V pěti letech se odmítl nechat stříhat tak jako dřív, a proto si ho už tehdy začali plést s holčičkou. Joey žil s rodiči až do svých šesti let v Japonsku. Pediatr tehdy matce dítěte doporučil, aby se začala zajímat o problematiku odlišné pohlavní identity. Rodina také začala zjišťovat, jaké jsou možnosti pro děti, které chtějí změnit pohlaví. Joey se tehdy stal Josií, dostal rodný list, kde je uvedeno ženské pohlaví, a stejné změny se provedly i v jeho pase a identifikačním čísle (obdobě našeho rodného čísla), začal se česat i oblékat jako holčička. Rodina čelila předsudkům ze strany rodičů dětí, s nimiž by Josie měla chodit do školy; konzervativní rodičovská skupina se snažila Josii zabránit ve školní docházce. Proto se Romerovi před dvěma lety přestěhovali do Argentiny a Venessia Romero učí své děti Josii a Jade doma. Josie užívá léky, které blokují tvorbu mužských hormonů, a až jí bude 12 let, začne užívat ženské hormony. Josii a její rodinu představila televize Channel 4 v dokumentu Aged 8 And Wanting A Sex Change (V osmi letech chce změnit pohlaví).

Probouzejí ve vás úspěchy českých sportovců národní hrdost?

2/2010
/ Anketa /

Demenci u partnera snáší lépe muži než ženy

2/2010
Soužití s mentálně postiženým jedincem není pro žádného člena rodiny jednoduché. Doposud uveřejněné studie a knihy se ale zabývaly především vztahem rodičů k mentálně zaostalým dětem, popřípadě vlivu takovýchto dětí na zdravé sourozence. V nejnovějším čísle časopisu Aging and Mental Health vyšla studie, která si kladla za cíl zjistit, zda má na zdravého člověka nějaký vliv soužití s partnerem, který se stává mentálně hendikepovaným. Účastníky studie provedené v USA bylo více než 400 starších manželských párů, v nichž jeden má oslabené kognitivní funkce a druhý je mentálně zcela zdravý. Vědce zajímala především životní pohoda zdravých partnerů a manželské problémy u takových párů. Kritériem pro míru zasažení kognitivních schopností byla stupnice, na které se určovaly schopnosti respondenta jako například nalezení vhodného slova, zapamatování si jména nebo schopnost udržení pozornosti. Výzkumníci vzali v úvahu roli pohlaví i hodnocení manželských problémů. Podle výsledků studie se zhoršené mentální zdraví mužů podepsalo na fyzickém zdraví a životní pohodě jejich manželek. Naopak, horší mentální zdraví žen nemělo prakticky žádný vliv na zdraví nebo pohodu jejich manželů. Ať tak či onak, méně než 50 % dotázaných párů uvádělo nějaké manželské problémy. Vědci chtějí v budoucnu provést studii, která by objasnila důvody toho, proč zdravé ženy prožívají mentální chátrání svých partnerů hůře, než je tomu u mužů a jejich mentálně zaostalejších žen.

Holky umí matematiku, ale nevěří si

2/2010
Vědci z Villanova University Philadelphia provedli průzkum zaměřený na to, jaké rozdíly jsou ve vstupních studijních předpokladech u dívek a chlapců, jsou-li nějaké. Při všeobecně přijímaném předsudku, že kluci mají na matematiku „buňky“, působí jejich zjištění velmi překvapivě: závěr jejich studie je takový, že dívky jsou ke studiu matematiky vybaveny stejně dobře jako chlapci, jejich horší výsledky však vyplývají z toho, že si nevěří. Podle studie je právě nízká míra důvěry ve vlastní matematické schopnosti tím, co brání lepšímu rozvoji dívek v matematice a následně také způsobuje, že zákonitě nemají zájem studovat technické obory, informatiku a další, v nichž hraje matematika důležitou roli.

/ Z vašich dopisů /

2/2010
Časopis Psychologie dnes pokládám za velmi zajímavý, díky osvícenosti naší paní vedoucí jsme ho začali odebírat na našem sociálním odboru. Vždycky v něm najdu něco, z čeho se mohu poučit. Potěšilo mě, že jsem tam našla i články svého strýce Pavla Machotky, který žije v Itálii, a tak jsou naše setkání vzácná. Lída Podlipná, Jilemnice

Moje milé ženy, myslím na vás

tereza boehmová, 2/2010
/ Sloupek terezy boehmové /

Říci osvojeným dětem pravdu o adopci? (PD 12/09)

Zdeněk Rieger, 2/2010
Děkuji panu Šturmovi za krásné zdůvodnění, proč říci osvojeným dětem pravdu. Vystihl podstatu toho, o čem jsem přesvědčená jako psycholožka na základě odborných poznatků, i toho, co cítím jako matka dvou dětí, které jsem neporodila. K názoru pana Riegra bych chtěla uvést toto: Když řeknu svému patnáctiletému dítěti, že je osvojené, bude to pro něj rána. Ne proto, že jsem mu to řekla, ale proto, že jsem mu to řekla až teď. Dítě si buduje svoji identitu od narození. Když mu důležitou informaci zamlčíme, buduje svou identitu na lži. Ale buduje ji – když mu pak ten základní kámen vezeme, všechno se zřítí a musí začít stavět znovu. Jak nemá cítit zmatek? Za druhé: Rodiče, nejbližší lidé, kterým věřil, ho patnáct let klamali. Fotkami maminky s polštářem pod šaty, výmysly o tom, jak si ho přinesli z porodnice… Jak jim má dál věřit? Kdo kolem to ještě věděl a hrál divadlo? Má vůbec smysl věřit lidem? Když osvojení dítěti zamlčíme, vytváříme v něm pocit, že jde o něco zlého, zač je třeba se stydět. Je velmi důležité, aby tohle věděli rodiče ještě dřív, než se stanou těmi „náhradními“. Je fakt, že osvojené děti se snaží hledat své rodiče, ale ne proto, aby se vykašlali na ty, kteří se o ně celý život starali – ti budou v psychologickém smyslu jejich rodiči stále a děti je budou dál milovat. Ale potřebují zaplnit prázdné místo ve svém životě, vidět ženu, jíž se podobají, chtějí vědět, jaký byl otec, jehož polovinu genetického materiálu nosí. Naše zkušenosti potvrzují, že když adoptivní rodiče podporují dítě ve snaze najít své kořeny, jejich vzájemný vztah to posílí. Nechci fatalizovat moc genů, byla bych ostatně jako osvojitelka sama proti sobě, protože doufám, že mnohé z genů mých dětí se neprojeví. Ale nemůžu se tvářit, že nejsou. Na nich závisí barva očí, vzhled, vzrůst, krevní skupina, náchylnost k některým nemocem, nadání, temperament… Něco se změnit dá, něco ne. Každý lékař se ptá na dědičné choroby, alergie v rodině. Podle mě postupuje jinak v případě, že uvedete „žádné“, než když řeknete, „nevím, neznám biologické rodiče“. Ale nejde jen o genetiku. Devět měsíců bylo mé dítě součástí těla jiné ženy, ovlivňovala ho její strava, zlozvyky (kouření, alkohol, drogy), psychický stav (deprese, odmítání dítěte…). To doba se podepsala na tom, jaké dítě je, a do jisté míry vysvětluje, proč je takové (např. fetální alkoholový syndrom). Po porodu bylo od té ženy oddělené – i to je stres a ztráta, kterou muselo nějakým způsobem zpracovat. Nejspíš zažilo kratší či delší dobu v ústavním zařízení s typickými deprivačními následky. Když si to všechno uvědomím, pomůže mi to lépe porozumět svému dítěti, jeho reakcím a chování. A pomůže mi to porozumět lépe i sobě samé, abych věděla, co mohu očekávat, čeho se vystříhat. Možná proto, že se náhradní rodiče silou moci snaží vytvořit „normální rodinu“, chovají se „nenormálně“. Domnívám se, že je úlohou odborníků, aby adoptivním rodičům pomohli pochopit, že osvojení znamená, že dítě celoživotně patří do dvou rodin. Když se náhradní rodiče vypořádají s vlastní neplodností a naučí se být hrdí na to, že jsou „náhradní“, pomůže jim to přijmout dítě takové, jaké je, podporovat ho v jeho jinakostech a netlačit ho do šatů, které mu nepadnou. Katarína Gromošová Psycholožka, lektorka slovenského programu „PRIDE“ na přípravu a podporu náhradních rodičů, sama je osvojitelka a pěstounka Reakce Tomáše Nováka (PD 1/2010) na moje hledání odpovědi NE v prosincové polemice mi připomněla rodiče, kteří pro svoje „ne“ našli argumenty v časopise Rodinný život (č. 58 /září 2001) právě v článku profesora Matějčka Rodičovství pravé a nepravé, v němž autor zvažuje téma rodičovství biologického a psychologického, „když cizí lidé přijímají cizí dítě za své“ – právě to nás vede k rodičovství, které jsme nazvali rodičovstvím pravým. V této souvislosti musím připomenout ještě další pojem, znějící obyčejně, civilně a nevědecky: „jeho lidé“. Tj. lidé, kteří toto určité konkrétní individuální jedinečné dítě vskutku a bez výhrad za své přijímají, přičemž toto dítě stejně tak úplně a bez výhrad za své přijímá je (str. 20). Tento argument byl pro rodiče, kteří se mi ozvali, potvrzením toho, že svému dítěti nemusejí říkat, zda je, či není biologicky jejich – protože jsou jeho pravými rodiči… Znovu to připomíná inspirace Ruperta Sheldraka. A vyvolává prosbu: Nenavádějme děti, aby si řešily nejasné interakce se svými rodiči testováním krevních skupin.

Nenásilná komunikace a řešení konfliktů

2/2010
Škola komunikačních dovedností II .