Terapeutické zmatení jazyků
10/2010Opakovaně si kladu otázku, proč zrovna psychoterapeuti mají takovou potřebu halit své poznatky a teorie do obecně nesrozumitelných pojmů a proč si každý směr vytváří svou vlastní terminologii, srozumitelnou jen zasvěcencům. Odborníci jiných oborů tuto potřebu – pokud je mi známo – nemají. Biologové, lékaři, chemici, fyzici – ti všichni si dokázali vytvořit univerzálně srozumitelný jazyk, kterým se navzájem domluví. Jen v psychoterapii má každý autor nového přístupu dojem, že dosud zavedené a používané termíny nevyjadřují dostatečně to, co on má na mysli, a proto musí vytvořit termíny nové. Opravdu to pomáhá zvýšit naše porozumění popisovaným jevům? Nebo to jen vytváří falešný dojem odbornosti a zasvěcení do tajemných mystických nauk, když místo „svědomí“ říkáme „superego“ a místo „přesvědčení“ „schéma“ či „fixovaný gestalt“? A hlavně – pak si nerozumíme navzájem. Abych uvedl příklad z textu – Pacientka sedí za dveřmi terapeutovy pracovny a ostýchá se zaklepat. Terapeut pro ni představuje autoritu („matku“) a ona má z dětství zkušenost, že když bude matku obtěžovat svými potřebami, bude za to potrestána. Tento strach z trestu jí brání, aby zaklepala, proto sedí a čeká, až pro ni terapeut sám přijde. Tak nějak by mohl popsat situaci nezasvěcenec. Zasvěcenec – autor – napíše: „Pacientka sama sebe zastavuje před akcí pomocí retroflexe a proflexe.“ Opravdu tomu teď rozumíme líp?
