Online archiv

Vydání: 6/2006

Spiritualita v medicíně

Karel Nešpor, Ladislav Csémyilustrační foto SAMphoto.cz/(c) PurestockX, 6/2006
Spiritualita se stala už před lety legitimním předmětem lékařského výzkumu. Databáze American National Library of Medicine v dubnu 2006 nabídla 2287 prací, v jejichž souhrnu se toto slovo vyskytovalo. Pojmy spiritualita areligiosita se v mnohém překrývají, nejsou však totožné. Zpravidla se spiritualita považuje za širší a otevřenější pojem, než je religiozita. Gordon Allport používal pojmy zevní religiozita (např. setkávání s přáteli přibohoslužbách) a vnitřní religiozita (ta vytváří rámec pro smysluplnost vlastního života). Vnitřní religiozita má blízko ke zmíněnému pojmu spiritualita. Martsolf a Mickley (1998) považují pro spiritualitu za klíčové následujícíprvky:*Smysluplnost: Důležitost života, smysl životních situací, odvozování jejich účelnosti.*Hodnoty: Ceněná přesvědčení a hodnotová měřítka.*Transcedence: Zkušenosti s dimenzí přesahující osobní já a oceňování této dimenze.*Spojení: Vztahy k sobě, druhým lidem, Bohu nebo vyšší síle a prostředí.*Stávání se: Rozvíjení života, což vyžaduje zkušenost a reflexi a zahrnuje pocit, kdo člověk je a jak poznává.

K čemu slouží duševní aktivita ve stáří?

-red-ilustrační foto SAMphoto.cz/(c) PurestockX, 6/2006
Věříte, že budete-li pravidelně trénovat své mentální funkce, zpomalíte tak jejich úbytek ve stáří? Podle nového výzkumu, který byl publikován v časopise Perspectives on Psychological Science, takový trénink bohužel příliš nefunguje.Výzkum byl započat v roce 1998 a stále probíhá. Účastní se ho 2 832 osob ve věku 65-94 let, které jsou trénovány v oblastech paměti, rozumového uvažování, vizuální pozornosti a vnímání. Výsledky ukazují, že lidé sicedosahují lepších výsledků v oblasti, kterou u sebe procvičují, neovlivňují tím ale úroveň ostatních duševních funkcí. Při testování o několik let později se dokonce zjistilo, že výkon v trénované oblasti poklesl výrazněji ulidí trénovaných, než u těch, kteří se v dané oblasti netrénovali vůbec. Timothy Salthouse k tomu dodává, že"neexistují přesvědčivé empirické důkazy o tom, že mentální aktivita zpomaluje tempo poklesu kognitivních funkcí."Existuje však i mnoho vědců, kteří jsou přesvědčeni o opaku. Hypotéza"mentálního cvičení"vznikla kolem roku 1920, kdy se podle některých studií ukazovalo, že zvýšená duševní aktivita - například více času týdněstrávených čtením, luštěním křížovek, učením se cizím jazykům apod. - je spojena s lepším stavem kognitivních funkcí. Z tohoto zjištění se zrodila myšlenka, že řešení různých intelektových úloh udržuje náš mozek svěží ve vyššímvěku a zpomaluje jeho stárnutí. Logicky je však taková úvaha chybná. Ze zjištění, že mentálně aktivní starší lidé jsou duševně výkonnější než jejich pasivnější vrstevníci, nemůžeme vyvozovat kauzální vztah mezi duševníaktivitou a zpomalováním poklesu kognitivních funkcí ve stáří.Výzkumy ukazují spíše na jiný mechanismus. Představte si, že začnete stárnout s"kognitivní rezervou"(v oblasti kognitivních funkcí začíná stárnutí už nedlouho po třicátém roce věku a výrazně se zrychluje popadesátce). Pokud tedy budete mít ve třiceti letech určitou rezervu či náskok, zhoršování duševních funkcí se sice nevyhnete, avšak i přesto si pravděpodobně i v důchodovém věku budete pamatovat dohodnuté schůzky a budetevědět, jak vyplnit složitý formulář. Nikoli však proto, že byste stárli pomaleji, ale proto, že vaše startovní pozice byla lepší než u ostatních lidí.Výše uvedená zjištění potvrdila i nedávná longitudinální studie provedená v Seattlu. Lidé ve středním věku tam podstupovali trénink v oblasti prostorové rotace (schopnost mentální rotace různých předmětů a tvarů) alogického uvažování. Opět se ukázalo, že trénink vedl ke zlepšení v dané oblasti. Avšak po sedmi letech se zjistilo, že míra poklesu procvičovaných funkcí byla stejná jako u kontrolní (netrénované) skupiny. Trénovaní lidé všakprofitovali z lepší výchozí úrovně. Potvrdila se tak platnost hypotézy o"kognitivní rezervě".Výzkumy dokonce ukázaly, že i u velmi duševně aktivních starých lidí (šachisté, profesoři, lékaři apod.) klesá úroveň mentálních funkcí stejně strmě jako u lidí, kteří tráví svůj volný čas před televizními obrazovkami.

Ad Psychoanalýza - nejúčinnější psychoterapeutická metoda? (Psychologie dnes 4/2006, 28-30)

Olga Marlinová, 6/2006
Je dobře, že se u nás v odborném tisku otevřela debata o psychoanalýze. Podobné diskuse o účinnosti psychoanalýzy jako psychoterapeutické metody se vedou již mnoho let ve Spojených státech, kde psychoanalýza sice ztratila napopularitě, ale nezanikla - transformovala se. Problém naší debaty vidím v tom, že kritika se hlavně týká klasické, freudovské psychoanalýzy, a ne psychoanalýzy současné. Příčinou je dle mého názoru totalitou způsobenéčtyřicetileté vakuum ve vydávání psychoanalytických prací.Současná psychoanalýza je ovšem v mnoha ohledech odlišná, a to jak v teorii, tak i v klinické praxi. Samozřejmě však ani o současné psychoanalýze nelze prohlásit, že je obecně nejúčinnější metodou, lze ovšem říci, že srůznými modifikacemi je účinnou metodou nejen pro neurotické pacienty.Psychoanalýza se po Freudově smrti vyvíjela, a dnes obsahuje celou řadu škol a směrů s různou terminologií a s různými formami klinické praxe. Ovlivnilo ji množství faktorů: například nová vědecká paradigmata, výzkumy iširší klinická praxe. Tento vývoj je dobře zmapován v knize S. A. Mitchella a M. J. Blackové Freud a po Freudovi, která u nás vyšla v nakladatelství Triton v roce 1999. Tato kniha je i přes své nedostatky (americký vývoj jepopsán důkladněji, evropský jen částečně) jak dobrým učebním textem, tak i informovanou srovnávací prací psychoanalytických teoretických koncepcí a klinických přístupů.Psychoanalýza byla ve Spojených státech zpočátku velmi populární, od 80. let pak byla kritizována a devalvována a ztratila své výsadní postavení. Stalo se tak v důsledku nástupu biologické psychiatrie a kratšíchpsychoterapeutických metod, které více odpovídaly poptávce po rychlé léčbě, vyžadované horečným tempem amerického života a tlakem pojištoven na snížení výdajů. Podobný vývoj probíhá u nás již několik let.Na druhé straně psychoanalýza, včetně nových amerických směrů (interpersonálního a self-psychologie) expandovala a ovlivnila jak všechny formy psychoterapie, tak i oblast sociální práce, klinickou psychologii a poradenskoupraxi. Tak prokázala svou životnost a využitelnost.Je pravda, že psychoanalytické školy mají svou terminologii, která je často málo srozumitelná a není jasně vymezená, je však třeba zdůraznit, že není takto používána v klinické praxi. Moji učitelé v psychoanalytickéminstitutu v New Yorku, kde jsem absolvovala svůj výcvik, vždy zdůrazňovali, že máme mluvit s pacienty běžnou řečí a připomínali nám, že se nemáme chovat nadřazeně a odtažitě, že máme pacienty naopak podporovat a respektovat apodněcovat ke spolupráci. Vysloveně nás odrazovali od toho, abychom vystupovali jako vševědoucí autority a nabádali nás k tomu, abychom svou participaci ve vztahu s pacienty sledovali a analyzovali. Moje vlastní zkušenost zosobní analýzy a supervize tomuto modelu odpovídala. Tato zkušenost mě velmi pomohla v konfrontaci s vlastním nevědomím a nevěděním, protože jsem od svých učitelů a supervizorů dostávala podporu a uznání, a protože mi nijaknedávali najevo svou převahu.Ve vývoji moderní psychoanalýzy byl důraz postupně přenesen od zkoumání psychosexuálních konfliktů ke zkoumání konfliktů vztahových. Přispěli k tomu nejvíce americký interpersonální směr a britská škola objektních vztahů,později také self-psychologie, a v současnosti vztahová psychoanalýza, která se rozvíjí ve Spojených státech od 80. let minulého století. V těchto přístupech se začalo nejvíce rozvíjet zkoumání vztahu analytika k pacientovi vevšech jeho dimenzích. Práci s protipřenosem se dostávalo stále více pozornosti, protože původní předpoklad, že se analytik může v osobní analýze oprostit od všech neurotických komplexů a konfliktů, se ukazoval jako nereálný. Vprvních fázích psychoanalýzy se hlavně zkoumalo prožívání pacienta, jeho nevědomé konflikty a přenosový vztah k analytikovi. Nyní se vedle toho také zkoumá osobnost analytika a její vliv na klienta, reciproční vztah mezi nimi,a to, jak se vzájemně vědomě i nevědomě ovlivňují.

Rodinné konstelace jsou jen technika

Zbyněk Vybíral, 6/2006
Článek Heleny Červinkové o rodinných konstelacích (Psychologie dnes 5/20065, s. 32-33) považuji za nekorektní. Rodinné konstelace nejsou samostatnou terapií. Jde o pomocnou techniku založenou na prostorovém modelování vztahů.Při dobrém použití a vhodném vsazení do terapie může být tato technika užitečná - tak jako řada jiných. Tvrdit ovšem, že jde o terapii, a podsouvat, že k terapii dochází i na seminářích pro veřejnost, je matoucí. Zážitkovéjednodenní semináře čehokoli nejsou formou psychoterapie.Za nebezpečné považuji několik názorů v článku. Např. to, že dítěti nikdy nemůžeme upírat právo na druhého rodiče, ani když by byl kontakt s oním rodičem z hlediska trestního práva nepřijatelný. Takto to autorka píše.Vzhledem k tomu, že v sousedství oněch řádků zmiňuje incest a brutalitu, vypadá to, jako by nadřadila soudržnost rodiny i nad zločin. Líčí archetypální řád rodiny oproti upřednostňování individuality jedince a tvrdí, žekonstelace působí více na systém než na jednotlivého člověka. K řádu v rodině patří"nezaměnitelné místo"určené každému členu rodiny a"neměnná pravidla". S tím nejen že není možno souhlasit, ale pokládámto za škodlivé podsouvání rigidního názoru.Bohužel v podání H. Červinkové je"filosofie"rodinných konstelací diletantsky opřena o více lineárně kauzálních indukcí. Zhuštěně řečeno: člověk žije nedobře následkem faktů z rodinné minulosti. Příčina máneodvratné důsledky,"dávné problémy z historie"(např. prarodičů) na nás"v hloubce podvědomí stále působí". To vede k sugerování (nám), že bychom s tím něco měli dělat. Že bychom si"to"měli zapeníze odžít na semináři. Netroufám si říct, zda konstelátoři v seminární"léčbu"skutečně věří (horší variantou by bylo, že jde jen o peníze a oslnění mocí), ale v každém případě sahat takto jednorázově na někdyhluboká lidská traumata a vzpomínky rovná se"vyhánění ďáblů"z těla.Autorka píše o tom, že se při konstelacích dostává na povrch pravda. Důrazem na pravdu článek začíná i končí. Nemyslím si, že v psychoterapii pomáháme vynořovat se pravdě. Často jsou stávající obrany a symptomy vícepravdivé než vzpomínky. Vždyť zjeví-li se něco minulého v přítomnosti - třeba v podobě pláče nebo zpovědi - kde je psáno, že vyšla na povrch pravda? Autorka se tu mýlí v samé podstatě psychoterapie. Psychoterapeut nedělíprožitky na pravdivé a nepravdivé, takový dualismus je zavádějící. Pokud rozlišuje, pak mezi škodlivým a prospěšným, myslí na posílení zdraví apod.H. Červinková přeceňuje rovněž vhled. Téměř zaručuje, že při stavění konstelací dochází k vhledu"do příčin a jejich pochopení"a tvrdí, že jakmile je nalezen skutečný problém,"změní se vhled"a člověkpak dovede řešit problém"uvědoměle.... také v reálném životě". To je však více zbožné přání. Samotný vhled často není spásou a někdy nevede ani k řešení. Člověk často ví, a přesto si nemůže pomoci... Zprostředkovatvhled může být i riskantní. Po dosažení vhledu je totiž s člověkem potřeba dále pracovat. Proto si troufnu vyslovit názor, že přivádět k vhledu do potlačených obsahů na žádný jednodenní seminář konstelací nepatří. Jestliže jetato metoda právě na tom založena, pak může jít víc o hazardování s duševním zdravím a o nezodpovědné narušování vztahů v životě člověka než o pomoc.Není snadné vytvářet povědomí o tom, co je a co není seriózní psychoterapie. Čtenář textu měl dostat informaci, že autorka není psychoterapeutka. Po letech vedení výtvarných kroužků si otevřela protistresovou poradnu, vníž nabízí metodu One Brain, spirituální praktiky jako očistu karmy nebo svícení barevnou lampou. Věří v minulé životy a sama sebe řadí na seznam léčitelů. Snad mohl být její text zařazen jako pohled alternativní léčitelky. Alepřijetím do rubriky"Psychoterapie a poradenství"podle mého názoru redakce pochybila.

Mělo by být podle vás zákonem úplně zakázáno kouření v restauracích, barech a na dalších veřejných místech?

P. Weiss, E. Bedrnová, Š. Vymětal, M. Miovský, 6/2006
Petr Weiss(klinický psycholog Sexuologického ústavu 1. LF UK, profesor Katedry psychologie FF UK v Praze)

Mobbing - jak ho rozpoznat a jak mu čelit

Rostislav Benák, 6/2006
Hans-Jürgen KratzPraha, Management Press 2005. 130 s.

Super Size Me

Pavla Koucká, 6/2006
Morgan SpurlockMorgan Spurlock and The Con. 100 min.

Kurzy a výcviky

6/2006
23.-25.6. První víkend integrované psychoterapie v JeseníkuČtyři víkendová setkání: integrovaná psychoterapie - uzavřená skupina, celkem 80 hodin.Termíny konání: 23.-25.6., 22.-24.9., 27.-29.10. Jednoduché ubytování v místě akce.Cena: 4000,-, studenti 2400,-.Bližní informace: MUDr. Jan Kubánek, kubanek@priessnitz.cz, tel.: 605946930.

Respektovat a být respektován

Věra Machů, 6/2006
P. Kopřiva, J. Nováčková, D. Nevolová, T. KopřivováKroměříž, Spirála 2005. 282 s.

Co čte Jaroslava Pondělíčková-Mašlová

Pondělíčková-Mašlová, 6/2006
Vzhledem ke své pracovní vytíženosti čtu knihy daleko méně než před léty a méně, než bych si přála. Do určité míry to způsobuje zvýšené množství odborných časopisů. Například dříve u nás existoval pro psychiatry jeden časopis, vposledních letech jsou tři.Protože však mám takovou báječnou profesi, tak mi do značné míry čtení románů nahrazují příběhy lásky a sexuality, které se dozvídám v ordinaci i mimo ni. I detektivní zápletku je možno v naší profesi objevit. U žen totižexistuje sexuální porucha, která se jmenuje dyspareunie. Postihuje zcela náhle ženy, které údajně žijí ve spokojeném manželství nebo partnerství a údajně svého partnera milují. A najednou se u nich začne dostavovat nepříjemný,někdy až bolestivý pocit při intimním spojení. Jenže ani opakovaná gynekologická vyšetření nezjistí příčinu těchto obtíží. Případ je označen jako psychosexuální a zjištěním příčiny a léčbou je pověřen sexuolog. Dodávám, že senám to daří.Uvedu dvě knihy, jejichž čtení mi dělalo potěšení. První je Červená královna, kterou napsal Matt Ridley. Tato kniha je mně zvláště milá, protože její autor zastává názor, který jsem propagovala již za socialismu. Totiž, žeje to právě sexualita, která způsobila, že se náš mozek postupně zvětšoval až do dnešní velikosti. Rozhodující proto nemohla být ani práce, ani změna podnebí či stravy, které mohly spolupůsobit, ale rozhodující a určující vlivna to, že jsme lidé, má sexualita. A Ridley to dovede znamenitě vystihnout:"Lidskou přirozenost nepochopíme, pokud nepochopíme její evoluci, a její evoluci nepochopíme, neporozumíme-li vývoji lidské sexuality. Sexualitatotiž stála v centru evoluce lidského druhu... Právě vybíravost při hledání partnerů přinutila lidskou mysl k horečnému rozvoji."Druhá knížka, která mne v poslední době zaujala a kterou jsem rychle přečetla, přestože má přes pět set stran, je Stručná historie téměř všeho od Billa Brysona. Autor se skutečně zabývá téměř všemi vědeckými oblastmi,které přinesly nějaké zásadní vědecké poznatky. Přibližuje objevy i jejich tvůrce, které svými popisy zlidšťuje. Text prokládá perlami typu:"Když se Paul Valéry Einsteina kdysi zeptal, jestli má zápisník, do něhož sizaznamenává své myšlenky, Einstein se na něho podíval s opravdovým překvapením: ,Ale to přece není nutné,' odpověděl. ,Jen zřídka mám nějaký nápad.'"Pokud tedy výjimečně nějaký nápad měl, stál za to.Při hodnocení lidí dokáže autor napsat věty jako:"Téměř každé velké zvíře je silnější, rychlejší a efektivnější než my. Pokud se moderní člověk stane objektem útoku, má jen dvě výhody. Má dobrý mozek, pomocí něhožmůže vymyslet vhodnou strategii, a má ruce, jimiž může vrhat předměty... dokáže ublížit na dálku. Můžeme si tedy dovolit být zranitelní."Není to přesná myšlenka? A takových je v knize mnoho. Závěrem autor hodnotí:"Jsme skutečně na začátku. Jde o to, abychom zajistili, že nikdy nenajdeme konec. A k tomu budeme potřebovat víc než jen trochu štěstí."

Komunikačně náročné situace v policejní praxi

Eva Biedermannová, 6/2006
Joža Spurný, Ingrid MatouškováPlzeň, Aleš Čeněk 2005. 159 s.

Rozvodová tematika a moderní psychologie

Jiří Růžička, 6/2006
Eduard Bakalář a kolektivPraha, Karolinum 2006. 124 s.