Online archiv

Vydání: 3/2006

Pornografie a komerční zneužívání dětí

ilustrační foto (c) fotobanka.cz, Vladimír Motyčka, 3/2006
S pornografií se dnes můžeme setkat takřka na každém kroku. Mnohdy je však dostupná nejen dospělým, jimž je určena, ale i dětem a mládeži. Jak si počínat, pokud se dítě dostane s pornografií do kontaktu?

Trauma z války

Daniel Štroblilustrační foto (c) fotobanka.cz, Jan Veselý, 3/2006
Nedávno jsem se vrátil ze Spojených států, kde jsem měl možnost strávit nějaký čas ve Vet Centru - středisku pečujícímu o válečné veterány. V Česku podobná zařízení nemáme. Měla by smysl i v našich podmínkách?"Právo"mít psychosociální problémy spojené s jejich službou ve válce bylo válečným veteránům ve Spojených státech zákonem přiznáno až v roce 1979.

Vzpomenete si, kdy jste někomu něco záviděl?

3/2006
Václav Mertin, psycholog, FF UK

Ať mu chcípne!

Daniela Kramulovákresba Jaromír F. Palme, 3/2006
Se závistí se lidé potýkají odedávna. Nacházíme ji v antických dramatech, v křesťanském náboženství zaujímá třetí příčku mezi sedmi smrtelnými hříchy. Dokáže ovládnout jednotlivce i celé skupiny. Uvědomujeme si, co ji živí, avíme, jak ji zkrotit?Závist. Socha Matyáše Bernarda Brauna před kukským Špitálem.

Šamanství bez namáčení

Pavla KouckáPetr Jedinák, 3/2006
Medicína se chlubí úspěšným prodlužováním průměrného věku dožití. Aby nám to však bylo co platné, musíme pečovat o smysluplnost své existence, starat se o celek sebe sama. Péče o duši je však dnes daleko za úrovní středověku.

Proč není nejlepší očekávat to nejhorší?

-red-ilustrační foto Marek Skružný, 3/2006
Počítejte vždy s tím nejhorším možným scénářem a nebudete nikdy zklamáni. A pokud se náhodou někdy něco vydaří lépe, než jste čekali, budete mile překvapeni. Zní to jako rozumné doporučení, ale podle amerických vědců MargaretMarshallové a Jonathona Browna v praxi nefunguje. Tito autoři provedli experiment na skupině 81 studentů, kteří se zúčastnili testu slovních asociací. Ještě před začátkem testu měl každý student na základě cvičných úkolůodhadnout, jak se mu v testu bude dařit - zda bude úspěšný či nikoliv.Výsledky ukázaly, že studenti, kteří očekávali dobrý výsledek, ale ve skutečnosti neuspěli, měli nakonec ze sebe lepší pocit, než studenti, kteří neuspěli a úspěch ani neočekávali. Také ti, kteří očekávali svůj úspěch abyli nakonec i úspěšní, měli lepší pocity než ti, jejichž výkon předčil jejich původní očekávání.Jaké je vysvětlení? Jedním může být to, které vyplývá z dotazníků administrovaných všem účastníkům experimentu. Ukázalo se totiž, že studenti, kteří očekávali dobrý výsledek v testu, měli celkové životní postoje anastavení pozitivnější než ostatní. Jinou příčinou může být to, že lidé s vysokými a nízkými očekáváními se mohou lišit v tom, zda vidí příčinu svých úspěchů či selhání spíše sami v sobě, anebo v okolí.Ve druhém experimentu byl použit stejný test. Výzkumníci v něm však zjistili, že studenti s dobrými výsledky a pozitivním očekáváním přisuzovali svůj úspěch vlastním schopnostem více, než ti, kteří dosáhli stejně dobrýchvýsledků, ale jejichž očekávání byla malá. Na druhou stranu studenti, kteří očekávali dobrý výsledek, ale v testu se jim nedařilo, měli tendenci nevidět příčinu neúspěchu v nedostatku schopností (narozdíl od těch, kteří sinevěřili a dosáhli špatných výsledků). Studie byla publikována v časopise Cognition and Emotion.

Psychologie pomáhá novinářům

Štěpán Vymětalfoto repro PD, 3/2006
Novináři, fotografové a televizní štáby vidí za svůj život mnoho lidských tragédií. Jsou přítomni následkům válek, teroristických útoků, přírodních katastrof, dopravních nehod i vražd. Při těchto traumatizujících situacíchjednak přímo působí na oběti, jednak bývají i sami traumatem bezprostředně zasaženi. Protože se jedná o profesní skupinu, která je v oblasti psychosociální podpory většinou opomíjena, připravilo psychologické pracovištěministerstva vnitra ČR průvodce pro novináře pracující v situacích mimořádných událostí.Autory průvodce s názvem"Novináři a neštěstí"jsou psychologové Bára Šindelářová a Štěpán Vymětal. Příručka byla vytvořena ve spolupráci s Dart Center, mezinárodní organizací pro podporu a pomoc novinářům.Publikace obsahuje hlavní pravidla a zásady chování novináře v těchto situacích s důrazem na citlivý přístup k obětem. Na přípravě průvodce se svými zkušenostmi podílela také řada předních českých válečných zpravodajů (J.Štětina, J. Obzinová, M. Kubal, P. Procházková a další).Témata přibližují názvy jednotlivých kapitol: Rozhovory: oběti si zaslouží úctu a respekt; Jak psát o lidských tragédiích; Jak se vyrovnat s válkou; Následky práce v krizových situacích, práce s traumatizovanými lidmi,posttraumatické jevy; Pečujte o sebe; Vizuální stránka; Odpovědnost - šéfredaktor; Odpovědnost - novinář; Novináři a pomoc - společnost.Publikace vyjde v české a anglické verzi v nakladatelství Themis v prvním pololetí 2006 a bude neprodejná. V elektronické podobě bude zájemcům k dispozici na www.mvcr.cz; vážní zájemci o tištěnou verzi se mohou obracet naadresu: oddělení psychologie a sociologie, odbor perso nální, Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, e-mail: ops@mvcr.cz.

Věříte ještě ve skupinový brainstorming?

-red-ilustrační foto (c) fotobanka.cz Stanislav Hořínek, 3/2006
Potřebujete nové inovativní nápady? Pokud ano, možná vás napadne použít známou metodu skupinového brainstormingu, při níž jednotliví členové skupiny volně a bez jakýchkoli zábran vytvářejí možné i nemožné nápady na dané téma.Udělali byste však nejspíš chybu. Výzkumy opakovaně ukazují, že lidé jsou schopni lépe generovat nové myšlenky a nápady, pokud jsou o samotě a nikoli ve skupině. Falešná představa o tom, že lidé jsou ve skupiněkreativnější, bývá psychology označována jako"iluze skupinové produktivity". Proč však tento mýtus neustále přetrvává?Bernard Nijstad se svými spolupracovníky z University of Amsterdam se domnívá, že pokud jsme ve skupině lidí, druzí lidé hovoří, pozornost není soustředěna na nás samotné, a proto si méně silně uvědomujeme vlastníneschopnost vytvářet nové nápady. V kontrastu s tím, pokud jsme sami a nemůžeme na nic nového přijít, nemůžeme ani uniknout vědomí, že jsme selhali.K testování této hypotézy posloužil autorům studie vzorek několika stovek studentů. Výzkumníci je požádali, aby o samotě i v různě velkých skupinách vymysleli co nejvíce možností, jak podpořit turistický ruch v Utrechtu.Po skončení experimentu byly porovnány výpovědi studentů pracujících ve skupinách a samostatně. Studenti pracující ve skupinách byli se svými výkony spokojenější a zažívali méně okamžiků neschopnosti přijít s novými nápady vporovnání se samostatně pracujícími kolegy.Ve druhém experimentu získal Nijstadův tým další podporu pro svou teorii. Prokázal totiž, že iluzi skupinové produktivity může významně oslabit situace, kdy jednotlivé členové skupiny mají za úkol vymýšlet nápady pro různéprojekty. Za této situace se pocity účastníků studie blížily pocitům při samostatné práci - významně častější byla nespokojenost s vlastním výkonem a pocity selhávání při generování novým myšlenek."Domníváme se, že práce ve skupině může vést k pocitu kontinuální aktivity. Skupina nabízí svým jednotlivým členům pocit, že jsou produktivní - i když totiž sami ničím nepřispívají, skupinu vnímají jako jeden celek,který se posouvá kupředu,"dodávají autoři. Jiným vysvětlením může být tzv. paměťová konfuze - lidé si po společně práci ve skupině občas přisvojují i nápady druhých - anebo sociální srovnávání - ve skupině máme možnostvidět, jak i ostatní lidé mají problémy přicházet s novými myšlenkami a nápady. V porovnání s nimi nám už náš vlastní výkon nepřipadá tak špatný.

Když pejsek a kočička vařili dort...

Tomáš Novákilustrační foto (c) fotobanka.cz, Hana Havránková, 3/2006
dospěli k podobnému výsledku jako Branislava Vargová ve svém článku Násilí a syndrom zavrženého rodiče, který vyšel v únorové Psychologii dnes. Většina ingrediencí byla dobrá, některé se ovšem do dortu opravdu nehodily. Jinébyly společně pramálo kompatibilní.Používání a diagnostika termínu"syndrom zavrženého rodiče"(SZR) je podle Branislavy Vargové"pokus na dětech". To zdůrazňuje i titulkem. Jak známo, pokusy na dětech konal kupříkladu MUDr. Mengele vOsvětimi. Nejen proto by jistá uměřenost ve vyjadřování byla nyní na místě. Pokud by snad bylo možno hovořit o"pokusech", pak je třeba hovořit výhradně o potenciálních pokusech o nápravu stavu. Zde má Vargová pravdupokud kritizuje fakt, že postupy a metody práce s dětmi s SZR formou hospitalizace nebyly u nás předloženy odborné kritice. A to přesto, že tiskem v polovině loňského roku proběhla informace o vzniku specializovaného zařízenípro výše jmenované. Naprosto nesmyslné je ovšem konstatování, že"je otázkou, zda SZR splňuje náležitá kritéria požadovaná po metodě, na jejímž výsledku staví soud svá rozhodnutí". Především SZR není metoda, ale stav.Dále soud nestaví svá rozhodnutí na jedné metodě či jen na vyjádření znalce. V každém soudním spisu je řada vyjádření, vyšetření a ani znalecký posudek nebývá u komplikovanějších případů jediný. Soudce hodnotí všechnyinformace, včetně těch, které získává sám mimo jiné i výslechem účastníků a svědků. Pracuje komplexně.Nemyslím si, že by v České republice chyběla jasná metodologie"diagnostikování"SZR. Existuje a to, že ji neuvádí v seznamu literatury Vargová, je její problém. Kdysi jsem v kterémsi rozhovoru s prof. Říčanemzaznamenal jeho lehce pobavený povzdech"jak skončil". Býval striktním metodologem a přísahal na testovou diagnostiku. Po letech praxe naznal, že vše je složitější. Přesnou citaci si nepamatuji, ale podobný pocit znářada zkušených psychologů. Opravdu není vhodné podceňovat základní psychologické metody - pozorování, rozhovor, analýzu produktů činnosti a experiment - a dovolávat se, jak to činí autorka,"testování a validizace".Autorka zcela správně cituje Gardnera -"SZR je použitelný jen pokud některý z rodičů nedal podnět k oprávněné nenávisti". Uvádí-li, že to u nás není leckdy respektováno, pak by měla svá tvrzení konkrétnědoložit. Pouhá polemika s Eduardem Bakalářem, který s Gardnerem ostatně souhlasí, nestačí.V současnosti jsme v řadě odborných periodik svědky snad až kampaně zaměřené proti užívání SZR. Termín i konstrukt má své chyby. S vaničkou prahnoucí po metodologicko-diagnostické eleganci by ovšem nemělo být vylito i dítě.

Dinosauři v Čechách?

Věra Pivoňková, 3/2006
V lednovém čísle Psychologie dnes se objevila polemika na téma znovuobjevení fyziognomie-typologie. Ráda bych se se čtenáři podělila o svůj názor na tento fenomén.Představitel typologické poradny Ing. Mi hola referuje o fyziognomii-typologii jako o současné vědní disciplíně, kterou dále označuje názvem antropologická biotypologie. Zneužívá však vědecké označení pro něco, co nemá sesoučasným vědeckým přístupem k poznání o člověku nic společného.Fyziognomie, frenologie i takto pojatá biotypologie patří spíše již do oboru historie přírodních věd. Jejich závěry vždy měly své nadšené stoupence i odpůrce a byly pěstovány buď jako věda a někdy jako určité umění. Ponacistické diskreditaci biotypologie jako politicky zneužité rasové antropologie byly tyto interpretační pokusy na dlouhou dobu v podstatě tabuizovány, a to právě pro svou tendenci k nevyvratitelným soudům, která je přítomna ive výrocích nových propagátorů typologie.Současné vědecké obory zkoumající vztah mezi morfologií a psychikou člověka spíše hovoří o určitých tendencích a míře pravděpodobnosti. Například v psychologii je vzhled člověka zkoumán ve spojitosti s fenoménem halóefektu. Ten označuje tendenci k vytvoření určitého názoru na neznámého člověka již v prvních minutách sociálního kontaktu právě jen na základě posouzení jeho fyzického vzhledu a neverbálního chování. V oblasti humánní etologieči sociální psychologie je pak v současnosti řešena problematika související s tzv. hypotézou pravdivého jádra. Ta si klade otázku, jestli takto v prvních minutách provedené soudy nemají přece jenom nějaké objektivněprokazatelné odůvodnění. To znamená, že se dále zkoumá, do jaké míry se přisuzované psychologické vlastnosti shodují s výsledky psychodiagnostických testů hodnocených osob. V těchto studiích bylo například dosaženo dobrýchvýsledků zejména při hodnocení míry extroverze a svědomitosti posuzovaných osob. Lidé tedy do určité míry fyziognomická šetření sami provádějí zejména na nevědomé úrovni. Tyto naše soudy jsou však založené na našich nejstaršíchbiologických reakcích, které sice mají určitou výpovědní hodnotu, ale zároveň, jak bylo v dalších studiích také prokázáno, jsou silně tvarově narcistní. Lidé, kteří nám jsou podobní, což nemusejí být vždy pouze naši příbuzní,považujeme za nejvíce atraktivní, sympatické, důvěryhodné a žádoucí.Autorem představovaná antropologická biotypologie, jejíž"metodika"je založena na soudu typologa, má údajně nahradit všechny psychodiagnostické testy, diagnostikovat zdravotní problémy, určit optimální povolání,optimálního partnera atd. Situuje se tedy do role jakési vševědoucí instance, pro kterou se lidské štěstí a spokojenost stává obchodním artiklem, a ona sama je tím jediným prodávajícím. Touto vševědoucí pozicí se již tatočinnost dostává zcela mimo žánr současné vědy a spíše zasahuje do předmětu zájmu sociologie náboženství. Z tohoto úhlu bychom na ni mohli pohlížet jako na morfologickou analogii scientologie (dianetiky), která místo řadypsychologických testů nabízí služby typologa. Tento typolog je však jediný na území střední Evropy, a má tedy jako jediný přístup k absolutnímu poznání lidí učiněnému na základě rozboru jejich morfologie (dle ústního sdělenídotyčného typologa)! Nezdá se vám to neuvěřitelné? Něco jako představa dinosaura pochodujícího po pražské magistrále? Jisté však je, že takovýto"metodický"přístup se má ke vědě podobně, jako se má houbaření kmykologii. S jediným, avšak zásadním rozdílem, že v případě houbaření na chybné určení plodnic většinou člověk doplatí sám, avšak v případě takto vykonávané typologie na nutné přehmaty doplatí vždy pouze klient. A to ještě vtom méně přízračném případě. Pokud se typologii podaří proniknout do oblasti soudní praxe, o což se usilovně snaží (viz zaměření článků z jejich internetové adresy, publikace článků v časopise Trestní právo, či pořádáníveřejných debat na toto téma), pak na tyto přehmaty může doplatit celá společnost. Nejvíce však opět nebozí majitelé typologií zdiskreditovaných morfologických znaků, kteří se klienty typologie stanou proti své vůli.

Co čte Hana Junová

Hana Junová, 3/2006
Když se mi dostala do ruky kniha Umění psychoterapie (Portál, 2005), velice mě přitahovala obsahem, ale trochu odrazovala svou 700 stránkovou obsažností. Dala jsem se přitáhnout a nelitovala jsem.Kniha vznikla jako sborník referátů z konference, kterou v r. 1985 uspořádala Nadace Miltona H. Ericksona (především J. Zeig) jako setkání prominentních představitelů 14 nejdůležitějších psychoterapeutických směrů: rodinnéterapie (Minuchin, Haley, Bowen, Madanesová, Satirová, Whitaker, Watzlawick), kognitivní/behaviorální (Ellis, Wolpe, Beck, Lazarus), humanistické existenciální (Rogers, Sanfordová, Laing, May), psycho analytické psychoterapie(Bettelheim, Masterson, Wolberg, Marmor), skupinových přístupů - transakční analýza, gestalt, psychodrama (Gouldingovi, Polsterovi, Morenová), ericksonovské (Rossi, Zeig). Zvláštní kapitoly se dostalo nezařaditelnému Szaszovi.Cílem bylo nejen zmapování názorových shod a rozdílů, ale i skutečné podání si rukou.Tento systém konferencí - a sborníků - pokračuje pro obrovský úspěch v pětiletých intervalech dodnes.Je vynikající, že byl přeložen první sborník, protože obsahuje i referáty lidí, kteří již zemřeli a navíc lze sledovat, jak se splnila tehdejší vize vývoje psychoterapie. Každé sdělení začíná souhrnem o autorovi i obsahu,pak následuje text referátu, text koreferátu autorem vybraného oponenta a výběr z diskuse z pléna. Každý příspěvek je jiný - nejen způsobem sdělení - od noblesního Rogerse po zahořklého Wolpeho, ale i obsahem. Obsahy by se dalyvelice přibližně rozdělit na dvě skupiny: a) popisy technik, směrů, výsledků výzkumů (např. Ellis, Beck, Polsterová), b) filozofující, uvažující o světě nebo/i psychoterapii (např. excelentní Watzlawick, Haley). Až překvapivěvelké množství autorů mluví o historii - světa, psychoterapie, své anamnéze.Vize vývoje terapie - tedy např. posun z gauče do rodin a skupin, zkracování délky terapie, větší orientace na exaktně hodnotitelné výsledky, posun k eklektičtějším přístupům, rozšíření psychoterapie i do dalších profesí,se zdá být už v mnoha případech realitou, i když ne zcela jednoznačnou.Kniha je typicky americká: vybráni a citováni jsou především američtí autoři (ani May nezmiňuje Frankla).Překladatel dr. D. Kuneš se nejen vypořádal s nejrůznější terminologií, ale obohatil publikaci svými poznámkami pod čarou. Ocenění zasluhuje i"Seznam vybrané české psychoterapeutické literatury"- původní ipřekladů - M. Kunešové.Kniha nutí přemýšlet, porovnávat, nahlédnout do myšlenkového světa druhých. Nemusíme se všemi názory souhlasit, ale úhel pohledu, způsob podání, osobnost autora vystupují z tohoto sborníku možná jasněji než z nejrůznějších monografií.Vřele doporučuji zájmu nejen čtenářů, ale i organizátorům psychoterapeutických konferencí - nešlo by něco podobného uspořádat i u nás?

O čem sní muži aneb Jak to vidí otcové

Petr Weiss, 3/2006
E. Bakalář, O. Nytrová, V. StrachotaPraha, Alfa Publishing 2005. 289 str.