dospěli k podobnému výsledku jako Branislava Vargová ve svém článku Násilí a syndrom zavrženého rodiče, který vyšel v únorové Psychologii dnes. Většina ingrediencí byla dobrá, některé se ovšem do dortu opravdu nehodily. Jinébyly společně pramálo kompatibilní.Používání a diagnostika termínu"syndrom zavrženého rodiče"(SZR) je podle Branislavy Vargové"pokus na dětech". To zdůrazňuje i titulkem. Jak známo, pokusy na dětech konal kupříkladu MUDr. Mengele vOsvětimi. Nejen proto by jistá uměřenost ve vyjadřování byla nyní na místě. Pokud by snad bylo možno hovořit o"pokusech", pak je třeba hovořit výhradně o potenciálních pokusech o nápravu stavu. Zde má Vargová pravdupokud kritizuje fakt, že postupy a metody práce s dětmi s SZR formou hospitalizace nebyly u nás předloženy odborné kritice. A to přesto, že tiskem v polovině loňského roku proběhla informace o vzniku specializovaného zařízenípro výše jmenované. Naprosto nesmyslné je ovšem konstatování, že"je otázkou, zda SZR splňuje náležitá kritéria požadovaná po metodě, na jejímž výsledku staví soud svá rozhodnutí". Především SZR není metoda, ale stav.Dále soud nestaví svá rozhodnutí na jedné metodě či jen na vyjádření znalce. V každém soudním spisu je řada vyjádření, vyšetření a ani znalecký posudek nebývá u komplikovanějších případů jediný. Soudce hodnotí všechnyinformace, včetně těch, které získává sám mimo jiné i výslechem účastníků a svědků. Pracuje komplexně.Nemyslím si, že by v České republice chyběla jasná metodologie"diagnostikování"SZR. Existuje a to, že ji neuvádí v seznamu literatury Vargová, je její problém. Kdysi jsem v kterémsi rozhovoru s prof. Říčanemzaznamenal jeho lehce pobavený povzdech"jak skončil". Býval striktním metodologem a přísahal na testovou diagnostiku. Po letech praxe naznal, že vše je složitější. Přesnou citaci si nepamatuji, ale podobný pocit znářada zkušených psychologů. Opravdu není vhodné podceňovat základní psychologické metody - pozorování, rozhovor, analýzu produktů činnosti a experiment - a dovolávat se, jak to činí autorka,"testování a validizace".Autorka zcela správně cituje Gardnera -"SZR je použitelný jen pokud některý z rodičů nedal podnět k oprávněné nenávisti". Uvádí-li, že to u nás není leckdy respektováno, pak by měla svá tvrzení konkrétnědoložit. Pouhá polemika s Eduardem Bakalářem, který s Gardnerem ostatně souhlasí, nestačí.V současnosti jsme v řadě odborných periodik svědky snad až kampaně zaměřené proti užívání SZR. Termín i konstrukt má své chyby. S vaničkou prahnoucí po metodologicko-diagnostické eleganci by ovšem nemělo být vylito i dítě.

Placená zóna

Tomáš Novákilustrační foto (c) fotobanka.cz, Hana Havránková