Online archiv

Pracuji jako psychoterapeut a působil bych rád dobře na své klienty. Jak se mám obléci?

Dnes se hovoří zejména o oděvních kódech v zaměstnání, kde bývají nezřídka uměle předepisovány, říká Helena Jarošová. Ale při řadě příležitostí cítíme jejich potřebnost, aniž by nám někdo nařizoval, co si máme na sebe vzít.

dále k tématu:

Bylo krásné, že do kontextu červencového kongresu evropské psychologie v Praze bylo možné jako diadém vložit i mimořádnou vzpomínku na výročí Českomoravské psychologické společnosti. Vždyť sice žijeme v současnosti a zrak upíráme do budoucnosti, sílu k tomu však čerpáme z kořenů minulosti. Tak tomu je nejen v životě osobním, ale i v životě takových sociálních seskupení, jako je třeba právě Psychologická společnost. Je dobře uchovávat kontinuitu, umět se poučit z chyb i nechat se inspirovat našimi předchůdci. Takto jsem prožíval symposium v rámci kongresu, věnované jednak představení naší Českomoravské psychologické společnosti světu (proto také byly všechny příspěvky přednášeny v angličtině), jednak vlastní reflexi živoucího organismu společenství. Myslím, že obojího bylo dosaženo. V zaplněné konferenční místnosti se sešli naši i zahraniční účastníci. Po přednesených příspěvcích následovala bohatá diskuse. Historie 80 let organizované psychologické činnosti nás řadí v tomto směru mezi kulturní země, peripetie této cesty dávají zahlédnout něco z pohnutých osudů výbojů ducha ve střední Evropě ve 20. století. Bylo možné reflektovat dvojí kořeny psychologie v této zemi: německé, popř. židovské na Německé univerzitě v Praze (v referátu Daniela Hellera zazněla jména světových osobností patřících zároveň Praze, jako jsou Wertheimer, Lindworski, Utitz a další), i psychologie české, jež se postupně pevně uchytila nejen na Univerzitě Karlově v Praze (Krejčí, Příhoda, Doležal, Váňa, Tardy aj.), ale též na univerzitách v Brně (příspěvek prof. Švancary připomněl dílo Rostoharovo, Konečného a dalších) a v Olomouci (příspěvek doc. Plhákové nás uvedl do zrodu a rozvoje psychologie na Palackého univerzitě v Olomouci). Prof. Křivohlavý s dr. Galvasem prokázali ve svém příspěvku sílu ducha vítězícího nad oslabeným tělem. Dr. Baštecká v zasvěceném zamyšlení nad proměnami klinické psychologie u nás v posledním čase ukázala, jak se z rozmanitých tradic a přístupů rodí nová paradigmata. Padla i jména osob, jež v kontextu doby nejsou asociovány s toliko pozitivním ohlasem. Nasvícení těchto osobností z různých stran ukazuje dobovou podmíněnost mnohého i různorodost možných pohledů. O někom bylo možné hovořit jako o člověku, který z určitého pohledu pomáhal psychologii přežít i zlé časy dvojí totality (za války a po r. 1948) a svou angažovaností vytvářel jistý prostor pro uplatnění těch, kteří by za jiných okolností neobstáli. Na druhé straně bylo možné snést konkrétní doklady křivd, které se takto udály konkrétním lidem. Učíme se tak stanout před historií v úctě a zároveň z ní vyvodit důsledky. Spíše jde o společné úsilí pravdu hledat a jí se přibližovat, ve smyslu toho, co mi jako studentovi hluboko za éry minulé jako úkol v podobě dedikace do své učebnice „Psychologie“ vepsal dříve již zesnulý prof. Metod Habáň z Olomouce: „Ať žijí hledači pravdy!“

Naše geny jsou zodpovědné za násilné chování zhruba z padesáti procent, říká v exkluzivním rozhovoru pro Psychologii dnes Christopher J. Ferguson, profesor University of Central Florida. Významnou roli hraje i výchova v rodině, dodává tento sympatický otec malého syna.

/ O úpadku mužnosti a ženskosti /

Jen málo zemí na světě se může srovnávat s naším územím, pokud jde o nálezy z období pravěkých kultur. My, jako dědici jejich země, bychom měli cítit určitý závazek k tvůrcům těchto kultur ve smyslu jejich co nejpravdivějšího poznání a popularizace získaných výsledků. Jedním z mála těch, kteří se tohoto obtížného úkolu chopili, je Libor Balák. Jeho důsledně multidisciplinární přístup založený na nejnovějších poznatcích vede, podle mého názoru, k dosud nejpravdivějšímu a nejobjektivnějšímu popisu našich dávných předků a jejich života. Proto patří velký dík redakci časopisu Psychologie dnes za to, že se rozhodla přispět k popularizaci těchto poznatků a zveřejnit rozhovor s Liborem Balákem, doplněný jeho barevnými rekonstrukcemi oblékání a bydlení doby ledové. Dovětek „Kdo vládl tlupě“ však obsahuje jen sbírku těch nejbanálnějších klišé, jaké je schopen si vybavit naprostý laik při vyslovení slova „pračlověk“. Musím se přiznat, že smysl zařazení tohoto příspěvku mi není úplně jasný, počínaje tím, že je jejich skupina nazvána „tlupou“. Vzhledem k tomu, že se zde pojednává o lovcích mamutů, mluvíme zde o členech druhu Homo sapiens sapiens. Byli to lidé, jako vy i já. Byli to prostě lidé žijící v pravěku, ne pralidé, stejně tak jako třeba staří Řekové byli lidé žijicí ve starověku, nikoli snad nějací „starolidé“. Použití slova tlupa ve spojitosti s nimi je v seriózně myšleném pojednání věcně nesprávné.

Milá redakce Psychologie dnes. Již několik let kupuji Váš časopis a mimo jednu drobnost k jeho obsahu a kvalitě nemám v podstatě žádné výhrady. Onou jednou drobností je skutečnost, že i přesto, že Vaše články jsou velice zajímavě a kvalitně napsány (a snad právě proto, neboť díky nim jistě mnoho lidí pochopí, co mají vlastně za problém a že ho lze i řešit), není na jejich konci odkaz na osoby či organizace, které by člověku mohly pomoci. Bohužel jsem nenašel ani odkaz, kde by mohl člověk získat dostatečné informace o tom, kde a jak onu odbornou pomoc najít. Mohli byste, prosím, odkazy uvádět? Váš stálý čtenář Jiří Jedlička

Ad) Proč mi to jednou stačilo (Pd 7-8/07)

Jako dlouhodobě praktikující hudebník jsem si se zájmem přečetl statě pana Pavla Mužíka. Jako předkrm jsem zhltl tabulku „Vztah osobnostních rysů a hudebního vkusu“ podle studie pánů Rentfrowa a Goslinga a zarazil se. Nehodlám polemizovat se závěry, že člověk libující si v poslechu klasické hudby si „váží estetického prožitku“ a „považuje sám sebe za inteligentního“. Ale co nemohu pominout, je hrubá paušalizace v uvádění konkrétních příkladů. Kupříkladu hned první kategorie „Reflexivní a komplexní hudba“, kde autoři uvádí, že „...je strukturálně složitá“, a jako první styl je uvedeno před jazzem a klasickou hudbou blues, o jehož strukturální „složitosti“ svědčí zejména fakt, že pokud spolu hrají navzájem nesehraní hudebníci při tzv. jam sessions, hrají většinou blues. Samozřejmě, kdo jsem já, abych jako naprostý laik polemizoval s pány Rentfrowem a Goslingem, potažmo s panem Mužíkem. Ale přišlo by mi logičtější a méně zavádějící vynechat škatulky „stylů“ a jako příklady jednotlivých faktorů uvádět pouze tvorbu jednotlivých kapel. Vskutku jsem bez výhrad schopen přijmout závěr, že „intenzivní a buřičskou hudbu“ poslouchají lidé, kteří mají „rádi risk a jsou fyzicky aktivní“. Kdyby mi autoři zároveň neuváděli, že si mám pod touto kategorií představit tvorbu jak Nirvany (samozřejmě OK), ale taky R. E. M. (sic!) a Alanis Morisette. Protože je to všechno (víceméně) rock. Stejně jako je celá klasická hudba šmahem umístěna v první kategorii, ale přece prožitek z poslechu Richarda Wagnera musí být diametrálně odlišný od prožitku z Vivaldiho Čtvera ročních období. Článek pana Mužíka byl pro mě velice poučný a rád si cokoli na toto téma přečtu, jenom dle mého názoru je nanejvýš problematické přenášet výsledky studií z USA k nám. Ve Státech je totiž oproti našemu prostředí obrovský hudební trh, existují stylová rádia, stylové prodejny a dá se tam uvažovat o něčem, jako je svobodný výběr. U nás jsou dvě tři firmy, které mají své stáje (popových) interpretů, a pokud si chcete poslechnout kapely, které u nich nejsou, a tudíž „neexistují“, musíte na koncert či festival. Když už na festival vyrazíte, tak se v oné tabulce hned zařadíte do druhé kategorie - zajímáte se o nové věci (o většině účinkujících jste nikdy neslyšeli), máte rádi risk (do čeho jsi to sakra šlápnul), jste fyzicky aktivní (pro pivo se dvacet minut prodíráte davem) a musíte považovat sami sebe za inteligentní (vydedukujete, kde dávají žetony na toaletu). A když pak vypukne „ten rej“, uvidíte, že pravděpodobně všechny typy osobností vesele užívají buřičské a intenzivní hudby Vypsané fixy, aby se v zápětí ve stejném obsazení rozněžňovali nad reflexivními a komplexními písněmi Lenky Dusilové. Asi je to tak správně. Vždyť, abych posloužil citátem „muzika je lepidlo světa...“ Celý svět se globalizuje, hudební styly fúzují a ovlivňují se jeden druhým. A pro publikum to přece platí také, ne?