Online archiv

Ve věku 91 let zemřel v Praze docent Skála. Byl to velký člověk. Docent Skála za hlubokého socialismu bez obalu napsal, že společnost se nachází ve varovném stadiu alkoholismu a že mnoho neschází a budeme ve stadiu kritickém. To bylo v době, kdy se hlavně hovořilo o všelijakých úspěších. Spotřeba alkoholu od té doby ještě stoupla. Říkat věci, které je třeba říci, ať se to líbí, nebo ne, je to další, co se můžeme od docenta Skály učit. Někdy kolem roku 1979 jsem se rozhodl za pomoci jógy zachránit všechny závislé. Přišel jsem tehdy za docentem Skálou a svůj nápad mu předestřel. Pan docent mě kupodivu nevyhodil, ale nechal mě, ať to zkusím. Jógu jsem cvičil nejprve s jeho pacienty a pak jsem pokračoval na jiném pracovišti. Jóga je užitečná, ale závislost je složitější problém, než jsem si tehdy dokázal představit. Na pracovišti docenta Skály u Apolináře jsem ho později vídal, jak mistrně pracuje s velkou skupinou pacientů na socioterapeutickém klubu. Za tuto zkušenost jsem vděčný, později se mi mnohokrát hodila. Docent Skála byl nejen průkopníkem v prevenci a léčbě návykových nemocí, ale i v psychoterapii. Výcviková terapeutická komunita, kterou v 80. letech vedl, byla pro mě v tehdejší době závanem svěžího jarního vzduchu. Později jsem se podílel pod vedením docenta Skály na přípravě psychoterapeutů. Jako nadřízený byl docent Skála náročný, ale dokázal přijmout i jiný názor. Pracovat pod ním znamenalo být také tak trochu jako on. I za to jsem vděčný. Jaroslavovi Skálovi se říkalo docente, ale docentem se kvůli politickým překážkám stal až po listopadu 1989. Sám s úsměvem popisoval, jak překvapil jednoho akademického gratulanta zmínkou o profesuře. Sebevědomí, dobré nápady ani energie docentu Skálovi v životě nescházely. Ona skromnost by v jeho případě ani nebyla na místě.

„K plné spokojenosti mi nestačí jen samotná péče o rodinu. Nemluvím o kariéře, ale o možnosti věnovat se něčemu jinému, mít možnost plně využít všech svých schopností,“ říká personální ředitelka společnosti Microsoft a matka dvouletého syna Filipa Michaela Šmidochová.

Před Vánoci se v tisku znovu objevil případ desetileté Terezky. Soudce není spokojen s tím, že se stále odmítá stýkat a otcem. Prý opět nařídí pobýt v neutrálním prostředí. Nemůže být takové rozhodnutí týráním dítěte? Proč vůbec může soud nařídit nedobrovolnou léčbu formou hospitalizace, pokud se nejedná o ochrannou léčbu pachatele trestné činnosti? Zdá se mi absurdní nutit dítě do vztahu k rodiči, kterého odmítá, a navíc mu ve věci emocí ukládat úkoly, termíny a ještě kontrolovat, jestli je plní podle představ soudce. Vždyť k přání dítěte se vůbec nepřihlíží. Není způsob, jakým soudce Sládek o Terezce rozhoduje, porušováním Úmluvy o právech dítěte? Zcela jednoznačně dostává přednost právo rodičů. Zajímalo by mě, jaký je názor odborníků na tento vývoj případu. Daniela Šimková

Biologické výzkumy i teorie jsou nesmírně zajímavé - i pro psychology. A poznatky jdou dopředu mílovými kroky. Velice si toho vážím, vždyť čím více toho o sobě víme, tím lépe můžeme pochopit sami sebe i své bližní. Na druhé straně se stává opírání se o biologickou podstatu jakousi módou. Jsme uhranuti moderní vědou a výzkumy biologicky neoddiskutovatelné přirozenosti člověka zvláště. Když k tomu připočteme obsesi inteligencí, již považujeme za podstatu nadřazenosti člověka, je jasné, že otázka inteligence lidských ras a zvířat člověku nejpříbuznějších vzbuzuje silné emoce. Projevilo se to i v množství reakcí na články Co se bere ve zvířecí škole? (Pd 11/07) a Kauza: Afrika, geny a inteligence (Pd 12/07). Vyjádření pisatelů stojí za reflexi. Přiznávám, že i já sama jsem byla překvapena, že by u šimpanze učenlivého neexistovalo aktivní učení mláďat. Pátrala jsem tedy v odborné literatuře, až jsem našla odborně zdokumentovaný doklad aktivního učení - šimpanzice z Pobřeží slonoviny ukazovala svému potomkovi, jak louskat ořechy (kulturně předávaná dovednost). Nicméně: v ohromné spoustě prací o chování šimpanzů je jedna dokumentace takového chování málo. Nemůžeme na jejím základě konstatovat, že by aktivní učení bylo šimpanzům vlastní, naopak: zůstává otázka, proč se tomu tak neděje častěji než výjimečně. Druhý autorův článek pobouřil jak zastánce rovnosti ras v oblasti inteligence, tak zastánce jejich nerovnosti. Zkusme si však zachovat jistý nadhled. Uvedu příklad: Jaroslav Petr píše: „Lovci mamutů, kteří se proháněli moravskými úvaly před 30 000 roky, byli zřejmě černoši.“ Jelikož tato věta vzbudila v některých čtenářích veliké emoce, pátrala jsem po jejích základech. Podkladem byla autorovi nově zveřejněná analýza genu SLC24A5, který se podílí na řízení pigmentace kůže. Trochu podrobněji se to má takto: Heather Nortonová z University of Arizona zjistila, že naše „bílá“ varianta tohoto genu není starší než 12 000 let (nejpravděpodobněji dokonce 5300 až 6000 let). SLC24A5 přitom dokáže vysvětlit zhruba 30 % rozdílu v barvě kůže mezi Evropany a obyvateli východní Afriky. Tolik genetický fakt. Další (též velmi nové) genetické výzkumy ukazují, že barva kůže je ovlivněna větším počtem genů, a navíc bílou barvu Evropanů nezpůsobují tytéž varianty genů, které zesvětlily obyvatele Dálného východu. Celé je to tedy trošku složitější. Celou pravdu neznáme, to ovšem neznamená, že o ní nemůžeme uvažovat. Je však dobré si uvědomit, že existují i jiné než genetické přístupy. Selekční tlaky například jistě upřednostňovaly světlou barvu kůže. Jednak prostě proto, že uprostřed sněhem zapadané krajiny přišla lovcům vhod. Navíc jakmile naši předkové opustili Afriku a vydali se do oblastí s menší intenzitou ultrafialového slunečního záření, selekce upřednostňovala jedince se světlejší pletí - vitamín D se totiž v těle syntetizuje s pomocí UV paprsků prostupujících kůží. Není však jasné, jak silný tento tlak byl. Navíc tato potřeba výrazně stoupla až se zemědělskou revolucí a poklesem příjmu vitamínu D potravou. Ještě „světlejší“ pohled na barvu kůže ukazuje kulturní pohled: už nejstarší neolitická kultura na našem území používá u Venuší jako pleťovou barvu světle hnědo-oranžovou, kterou pak překrývá tmavým zdobením. Kdyby byla pleť žen, jež byly inspirací a předlohou tehdejších umělců, černá, Venuše by byly pravděpodobně taktéž černé, zdobené bílými a světlými dekory. Pro tuto skutečnost hovoří i to, že Afričané, mají-li udělat sošku člověka, sahají velice často k černému ebenu nebo jiným tmavým materiálům. Podtrženo sečteno současné biologické znalosti přisuzují lovcům mamutů o něco tmavší barvu pleti nežli poznatky kulturologické. Nesnažme se za každou cenu upřednostnit jeden pohled před druhým. Měli bychom se umět smířit s tím, že existují protichůdné argumenty, a udělat si na jejich základě názor, který nebudeme považovat za absolutní pravdu. Navíc: ať už jsme vybledli dávno či nedávno, rasismus pramení jinde.

Anketa