Online archiv

Měníte v ekonomické krizi způsob řízení lidí?

Reakcí mnoha firem na finanční krizi je šetření a propouštění zaměstnanců. Místo protekcionismu a důrazu na minimalizaci rizik by se však firmám v současnosti vyplatilo více se otevřít světu a inovacím, míní odborník na strategický management Michael J. Mol.

Dva měsíce po porodu a už je zpátky v sedle. Přestože se koně nakonec nestali její obživou, nedokáže si život bez nich představit.

Zdá se vám, že sarkasmus u tak závažného tématu, jakým je drogová závislost, nemá místo? Pozitivně laděné informace o výchově a protidrogové prevenci nám nescházejí, a přesto mnozí mladí, kteří propadli drogám, pocházejí z úplných, na první pohled „normálních“ rodin…

Do Pionýra jsem nikdy nevstoupil, přestože jsem o to byl opakovaně a naléhavě žádán. Nejsem si jist, zda „žádán“ je ten správný termín, ale nač to po létech rozpatlávat. Členem svazu mládeže jsem se stal velice kuriózním způsobem: naše češtinářka a současně třídní, jedinečná osobnost, kterou jsme až na jednoho podivína všichni zbožňovali, si mě jednoho jarního odpoledne rok před maturitou zavolala a pravila: „Ty chceš jít na medicínu, viď?“ Přitakal jsem. „No, a ty nejsi v ČSM. Víš, že už jsi jediný ve třídě?“ Oponoval jsem jí, že také Jana Jungová není členkou tohoto spolku. „Ale je,“ ujistila mě češtinářka, které jsme všichni (až na toho podivína) říkali něžně a s láskou Anička. „Včera jsem ji tam zapsala. A jenom abys věděl, tebe taky. Bez toho by ses, ty osle, nikam nedostal.“ Při nástupu základní vojenské služby jsem nafasoval tornu, v níž chyběla maršálská hůl, navíc jsem se jednou v diskusi s velitelem praporu diagnosticky vyjádřil vzhledem k jeho osobnosti (budoucnost mi dala za pravdu, skončil v blázinci). Nicméně tehdy pro to neměl správné nastavení a já jsem z vojny odešel jako vojínabsolvent v záloze. Mělo to své nesmírné výhody: zatímco moje kolegy i po žloutence tahali na cvičení v trvání několika týdnů, mne jako nespolehlivého nechali až do vyřazení z evidence doma. Zajímavý konflikt jsem měl s okupantskou autoritou v roce 1968, kdy mě vedli pod samopaly s rukama vzhůru a moje žena plakala, zatímco já jsem vzpomínal na Škvoreckého Zbabělce a připadal si jak ta babička, co ji skautíci převádějí přes ulici. Mimochodem, od té doby vím, že „svoloč“ se píše s měkkým znakem na konci. Všichni jsme také po celou tu dobu povinně milovali rodnou komunistickou stranu a Sovětský svaz. Intenzita mé lásky k těmto dvěma entitám mi vynesla zákaz aspirantury (dnes Ph. D.), výjezdů do znepřátelené ciziny a další výhody. Když jsem byl po padesátce upřímně a ukřivděně uraženej a hodlal už odpočívat na „nevavřínech“, stal jsem se náhle vedoucím Oddělení lékařské psychologie na 1. LF UK a tu zatracenou aspiranturu jsem musel udělat. Společnost Jana Evagelisty Purkyně (můj počítač mi to stále opravuje na Turkyně) mě nadchla, když její psychiatrická složka vyloučila pro neplacení příspěvků rok po smrti psychiatra, spisovatele a kamaráda Pepíka Nesvadbu. Neunesl jsem představu své vlastní exhumace a doplacení příspěvků, raději jsem se s nimi rozloučil za živa. Když jsem se jako šéfredaktor Praktického lékaře odmítnul veřejně kát za editorial nazvaný „Komunismus je stejné svinstvo jako fašismus“ – za čímž si stojím dodnes – a byl z této funkce odvolán, opustil jsem i zbytek jejích složek s provoláním: Ať žije předsednictvo ČLS JEP, ale za svý!!! Platil jsem do té doby kolem 2000 korun ročně. Rád bych doplnil tento výčet autoritami, jichž jsem si mohl vážit a vážil. Byli to naši kantoři na gymnáziu nezlomení totalitním režimem, byla to většina osobností na lékařské fakultě, počínaje profesorem Seklou, který prohlásil ex cathedra, že biologii dělíme na normální a sovětskou, a konče tehdy začínajícím asistentem Tichým a jeho jazz-bandem, byl to pragmatický a přitom slušný šéf Ústavu výživy v Krči, profesor Mašek (1966), který zaměstnával několik z politického hlediska velmi problematicky zaměstnatelných osob, byl to zejména slušný, a proto brzy odešedší prof. Kun. Vážím si spousty lidí, kteří mi dnes velí v mých několika zaměstnáních, přestože mají věk mých dětí a někdy nižší. Umím si vážit autorit, musí to však být AUTORITY. Několik týdnů po pádu reálného socialismu jsem měl problém, koho budu milovat, když do pozadí (ne až tak dalekého) odešla rodná strana a Sovětský svaz. Záhy jsem se orientoval a moje láska se napřela směrem k ÚŘADU. Úřad a Brusel jsou mými ideály a denně přemýšlím, jak nejlépe plnit jejich směrnice. Nicméně chci vyslat také pozitivní zprávu. Mám rád svou referentku na berňáku. Daňové přiznání odevzdávám v prvním možném termínu a za 4 týdny mi ta dáma volá: „To je pan doktor? Tak letos to máte zase blbě, přijďte, já vám to opravím…“ Po vysvětlení, že jsem si to nechal přepočítat expertem, sdělí: „Ano, akorát jste se zapomněl podepsat.“ Děkuji Vám, když bude každý takhle vstřícný, budem žít dobře. Smím prozradit jméno té paní?

Vztah lékaře a pacienta je téma stále diskutované, citlivé a živé. Fakt, že pacient je seznámen s diagnózou a podepíše informovaný souhlas s léčbou, z něj ještě nečiní lékařova partnera, jak by se na první pohled mohlo zdát… Představa pacienta jako sumy orgánů, které je třeba opravit, by měla být minulostí. V současnosti probíhá mezi lékaři diskuse o konfliktu mezi paternalismem a partnerstvím. „Od starověku až do 20. století lékař jednal s pacientem velmi paternalisticky, tedy stanovoval, co se bude dělat a co ne, jednal jako pater–otec,“ pozoruje přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Vácha a dodává: „Je třeba říci, že dříve to ve většině případů pacient vděčně přijímal – vždyť mnohdy neuměl číst ani psát a lékař byl autoritou nejen ve věcech medicínských, nýbrž i všeobecně lidských. V současnosti zdůrazňujeme spíše motiv autonomie – pacient má právo sám být architektem své terapie, má právo na volbu lékaře, nahlížení do své dokumentace, má právo žádat o vysazení či nenasazení léčby a podobně.“ V praxi však mnoho pacientů právě o takovou samostatnost nemá zájem, zejména lidé staří a s nižším vzděláním raději nechají rozhodnutí na lékaři. Nevadí jim paternalismus samotný, ale jeho určité projevy, spojené s přezíráním a arogancí u některých lékařů. Mladí lékaři jsou podle něj vedeni ke vnímání nemocného v jeho biopsychosociálním kontextu, tedy nejen jeho soma, nýbrž i psýché. „S trochou neskromnosti si myslím, že na naší fakultě již jsou na kontakt s nemocným medici dostatečně psychologicky připravováni. Dostávají se do kontaktu s pacientem již v prvním ročníku, což je v této republice unikátní. V kursech anatomie se medici sice dozví mnoho nedocenitelných poznatků o lidském těle, ale to je jen část pravdy o člověku, kontakt s živým pacientem na lůžku pak již nemůže nikdy být vědecky neutrální. Jsem velmi rád, že se v našich nemocnicích stává standardem, že organickou součástí lékařského týmu se stává i psycholog nebo dokonce kněz.“

stručně

Divoká, spalující vášeň i pocit vesmírné nekonečnosti a rozplynutí hranic vlastního těla – tak lidé popisují extázi. Po tom, proč takových pocitů není schopen každý, pátrá německý sexuolog Uwe Hartmann.