Vztah lékaře k pacientům? Někdy cynismus a rutina

Vztah lékaře a pacienta je téma stále diskutované, citlivé a živé. Fakt, že pacient je seznámen s diagnózou a podepíše informovaný souhlas s léčbou, z něj ještě nečiní lékařova partnera, jak by se na první pohled mohlo zdát… Představa pacienta jako sumy orgánů, které je třeba opravit, by měla být minulostí. V současnosti probíhá mezi lékaři diskuse o konfliktu mezi paternalismem a partnerstvím. „Od starověku až do 20. století lékař jednal s pacientem velmi paternalisticky, tedy stanovoval, co se bude dělat a co ne, jednal jako pater–otec,“ pozoruje přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Vácha a dodává: „Je třeba říci, že dříve to ve většině případů pacient vděčně přijímal – vždyť mnohdy neuměl číst ani psát a lékař byl autoritou nejen ve věcech medicínských, nýbrž i všeobecně lidských. V současnosti zdůrazňujeme spíše motiv autonomie – pacient má právo sám být architektem své terapie, má právo na volbu lékaře, nahlížení do své dokumentace, má právo žádat o vysazení či nenasazení léčby a podobně.“ V praxi však mnoho pacientů právě o takovou samostatnost nemá zájem, zejména lidé staří a s nižším vzděláním raději nechají rozhodnutí na lékaři. Nevadí jim paternalismus samotný, ale jeho určité projevy, spojené s přezíráním a arogancí u některých lékařů. Mladí lékaři jsou podle něj vedeni ke vnímání nemocného v jeho biopsychosociálním kontextu, tedy nejen jeho soma, nýbrž i psýché. „S trochou neskromnosti si myslím, že na naší fakultě již jsou na kontakt s nemocným medici dostatečně psychologicky připravováni. Dostávají se do kontaktu s pacientem již v prvním ročníku, což je v této republice unikátní. V kursech anatomie se medici sice dozví mnoho nedocenitelných poznatků o lidském těle, ale to je jen část pravdy o člověku, kontakt s živým pacientem na lůžku pak již nemůže nikdy být vědecky neutrální. Jsem velmi rád, že se v našich nemocnicích stává standardem, že organickou součástí lékařského týmu se stává i psycholog nebo dokonce kněz.“