Znovu se propojit s přírodou

Jak vnímáš současnou úroveň ekologického myšlení a jednání v české společnosti? A protože hodně cestuješ, ráda požádám i o nějaké srovnání s jinými kulturami…

České ekologické myšlení a jednání podle mého názoru ovlivňují dva faktory. Prvním je naše historická zkušenost, nebo možná přesněji historické trauma. My dvě máme ještě v paměti komunismus, který se velmi negativním způsobem podepsal na podobě našeho venkova a krajiny, na vztahu lidí k půdě. Zničení selského stavu, tedy lidí, kteří půdu dědili po předcích, pracovali na ní a měli k ní vztah, je společenským zločinem a traumatem. Přetrvává mimo jiné v protlačování velkých agrofirem oproti malým zemědělcům či dokonce ekozemědělcům, kteří se k půdě a krajině chovají s respektem. Historie také formovala podobu naší krajiny – vesničky s většinou katolickými kostelíky, lesy, cesty, pohyb obyvatel z venkova do měst a naopak. Aby lidé jednali ekologicky, potřebují mít k místu, kde žijí, vědomý citový vztah a být s ním v propojení. To bylo často narušeno. V komunismu se oceňovala pasivita a poslušnost, v moderní době se zdůrazňuje individualismus a mobilita na úkor společenství a kořenů. S těmito naučenými vzorci si potřebujeme poradit. 

Druhým faktorem je skutečnost, že česká společnost je většinově racionální a technicky založená. Což je skvělé pro naši praktičnost a šikovnost, ale horší pro otevření se jiným možným pohledům, konvenčně vnímaným jako „iracionální“. Když pracuješ s přírodou, dříve či později začneš vnímat ducha místa a inteligenci živého světa – stromů, řek, květin, zvířat, kopců… Otevíráš se tak i jinému než racionálnímu vnímání. A u nás společenský úzus způsobuje, že se lidé za svoji citlivost a vnímavost stydí. Například by jen tak nepřiznali, že mluví s bytostmi stromů, že kopec za jejich domem, který chce nějaká firma vytěžit, je jejich drahým přítelem, a pokud o něj přijdou, je to, jako by jim někdo zemřel, nebo že chodí k řece jako k mamince pro útěchu a podporu. 

Silně jsem si to uvědomila, když jsme s manželem začali jezdit na dovolenou do Estonska. Estonsko je málo obydlená země s unikátní divokou přírodou. Byla christianizována jako jedna z posledních v Evropě a nikdy ne zcela: zachovala si tak mnohé tradice předků spojené s uctíváním přírody. A nejen to – Estonci se za to nestydí, naopak, jsou na to pyšní. V přírodě tam nacházíte směrovky ukazující k posvátným stromům a tyto stromy jsou ověšeny dárky – obětinami. U pramenů jsou stužky navázané na větve stromů, což je starodávný způsob, jak zvláště ženy ovlivňovaly svoji plodnost. Stavby v přírodě jsou vkusné, z přírodních materiálů, aby co nejméně rušily. V přírodě je minimum vyhozených odpadků, lidé se chovají tiše. Ve vesnicích jsou desítky čápů, kteří se občas procházejí i po silnicích, a auta prostě počkají. Takovou úctu k tradicím a přírodě bychom potřebovali obnovit. 

Terezie Dubinová je hebraistka a kulturoložka, autorka knih Ženy v Bibli, ženy dnes, Jak učit o holokaustu, Kořeny ženské spirituality, Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci nebo Svoboda jít s Bohem: Rozhovory s Josefem Kordíkem. Je také spoluzakladatelka obecně prospěšné společnosti Baševi pečující v letech 2000–2020 o jičínskou synagogu a židovský hřbitov. Nyní má společnost v péči pouze hřbitov. Více na https://www.oheladom.cz.

Jako lidstvo stojíme na křižovatce – mluví se o konci antropocentrismu, tedy o nutnosti přijmout skutečnost, že deklarování nadvlády člověka nad ostatní přírodou a vyznávání nelimitovaných možností od ní brát a nic jí nevracet nás přivedlo na hranici sebezničení. Kde vnímáš původ ekologické uvědomělosti, nebo naopak ignorance? Může jít také o generační záležitost?

Prvním důvodem určitě je, jak říkáš, paradigma antropocentrismu, tedy interpretace reality v tom smyslu, že člověk je středem, ba pánem všeho dění. Je to hodně spojené s konkrétním typem interpretace biblického popisu role člověka. Vždy ale máme na výběr. Například verš, který se často uvádí, z První Mojžíšovy 1:28, zní v překladu: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte… nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Sloveso „panovat“ má ale v hebrejštině více významů, jak už to tak v tomto jazyce bývá, a jedním z nich je „nabírat med“. Odtud pochází rabínská interpretace „berte si jenom tolik, kolik opravdu potřebujete, jako když dlaní nabíráte med“. I slovo překládané „podmaňte“ má mnoho variací. Navíc i „vláda“ může být moudrá, s uvědoměním, že lidem bylo dáno vědomí a inteligence, které mohou použít ku prospěchu všech živých bytostí. 

Ve středověku hrála roli inkvizice, která se snažila vymýtit jiné než oficiálně církevní cesty spirituality a pronásledovala lidi, zvláště ženy, spojené s přírodou a živým světem. Protože kdo je opravdu spojen s přírodou a vnímá „božskou jiskru“ či „vyšší Moudrost“, která se skrze ni projevuje, ten může začít zpochybňovat vykonstruovaná teologická učení. Vidíme, jak ženy v našem kulturním okruhu mnohdy spojení s přírodou ztratily a přišly také o zdravý kontakt s vlastní tělesností a vtělenou intuicí. A to je velký problém. 

A konečně v moderní době jsme se dostali do fáze hubris, pýchy, že jsme rovni bohům, že jsme stvořiteli a můžeme dělat, co chceme. Ztratili jsme povědomí o tom, že s naší úrovní vědomí vidíme jenom výseč reality. Zvláště pokud operujeme v materialistickém pohledu na svět, je naše vědomí nutně okleštěné. Jsme potom jako děti, které si hrají se sirkami a pak se diví, že způsobily požár. Za tím vším je základní problém, a sice rozštěp našeho sebevnímání – tedy naše přesvědčení, že jsme vyděleni ze živého světa, že příroda je „to druhé“, co pozorujeme, ale nejsme s tím v jednotě. Hojení této mentální iluze bude ještě dlouho trvat. A nemyslím si, že je to generační záležitost. Je to spíše záležitost úrovně vědomí daného člověka, jeho odvahy jít proti proudu a změnit zaběhané pořádky.