People pleasing vzniká i ve funkčních rodinách

Pojem people pleaser se v češtině těžko překládá. Jak byste ho definovala?

Myslím, že toto anglické slovní spojení je nejvýstižnější. Jakýkoli překlad ho ochuzuje. Je to osobnostní dispozice, která se vyvíjí od dětství. Spočívá v tom, že pro daného člověka jsou na prvním místě potřeby a přání jiných lidí – zatímco své vlastní potřeby a touhy odsouvá na druhou kolej. 

Říká se tomu také syndrom hodné holčičky, chlapečka?

To podle mě celý fenomén trochu infantilizuje. Bavíme se přece o dospělých jedincích – často úspěšných, s rozvinutou kariérou, výkonově zaměřených.

Jak na sobě people pleasing poznám? 

Takový člověk nemá silně vyvinutou individualitu, jeho identita bývá potlačenější. Více se přizpůsobuje a svá rozhodnutí přebírá od autorit. Je to pečovatel, který podporuje druhé – a sám přitom působí, jako by žádná vlastní přání neměl. Ale to není pravda – jeho potřeby existují, jen jsou v pozadí.

Tito lidé bývají velmi citliví a empatičtí, často se označují jako vysoce citlivé osoby. Jsou spíše introvertní, hloubaví a přemýšliví. Zároveň velmi touží po ocenění. Takový člověk chce být pochválen, chce získat lásku, pocit sounáležitosti a přijetí. Jenže to se často neděje – lidé z jeho okolí jeho pomoc přijmou a jdou dál, zatímco on zůstává nenaplněný. A protože si o uznání neumí říct přímo, snaží se ho získávat nepřímo, což okolí často ani nerozpozná.

Natália Schwab Figusch vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, absolvovala psychoterapeutický výcvik zaměřený na práci s traumatem (Rafael Institut) a dále se vzdělává v hlubinně orientované psychoterapii se zaměřením na psychotraumatologii. V soukromé psychologické a terapeutické praxi se kromě vztahových a rodinných potíží zaměřuje na práci s traumatem v kontextu sexuálního násilí a je zakladatelkou Institutu traumasenzitivního přístupu.

Jak people pleasing vzniká? Dá se vypozorovat nějaký typický rodinný vzorec?

Vyvíjí se v primární rodině a má biopsychosociální – a možná i spirituální – kořeny. Roli hraje genetická predispozice, pořadí sourozenců, rodinné uspořádání i transgenerační přenos. Když se na historii rodiny podíváme blíže, velmi často lze vysledovat, jak se tento vzorec přenáší z generace na generaci.

Klíčové vysvětlení podle mého názoru můžeme najít v teorii attachmentu – tedy jaké primární citové pouto dítě naváže s pečovatelem: zda jde o vazbu bezpečnou, úzkostnou, vyhýbavou, nebo dezorganizovanou.

Vezměte si dítě s citlivou povahou, jehož matka je úzkostná. Dítě velmi brzy vycítí, kdy je matka v úzkosti, a začne své chování přizpůsobovat tak, aby její úzkostné reakce minimalizovalo.

A chrání tím vlastně i sebe. 

Méně emočně náročných situací znamená klidnější prostředí pro ně samotné. Někdy dojde i k takzvané parentifikaci: dítě se v určitém věku stane „rodičem“ své matky a přebírá její starosti či řeší konflikty v rodině.

A pak je tu druhý typ – rodiny, kde je attachment dezorganizovaný, zanedbávající. Tam se people pleasing vyvíjí jako mechanismus přežití. Dítě od raného věku preventivně tlumí konflikty, dělá kompromisy ještě dřív, než je o ně vůbec požádáno. Má v sobě jakýsi „preventivní program pro nežádoucí sociální situace“. Někdy navíc dostává i přímé sdělení: „Kdybys tu nebyl, už bychom byli dávno od sebe.“