Různé formy alternativní spirituality se v Česku obvykle označují jako „ezo“, nicméně badatelé se tomuto termínu snaží vyhýbat, protože mívá pejorativní nádech. S religionistkou HELENOU DYNDOVOU jsme mluvily také o tom, z jakých kořenů vyrůstá ženská alternativní spiritualita a jaké má u nás podoby.
U nás se o alternativní spiritualitě, včetně té ženské, začalo otevřeně mluvit až v devadesátých letech. Ale v zahraničí se rozvíjela už dříve. Můžete tento fenomén stručně zasadit do časového a obsahového rámce?
Ve světě se o alternativní spiritualitě mluví od osmdesátých let dvacátého století, což neznamená, že dříve nebyla. Jen se jí říkalo jinak. Jedním z předchozích názvů bylo hnutí New Age, známé od šedesátých let. Byla to léta plná nových duchovních impulzů ze všech směrů – z Východu, ze Západu, nativní spiritualita zejména amerických indiánů. Kořeny New Age byly spojené se skupinou lidí, která očekávala konec starého světa a příchod nového věku. Myšlenky kvalitativního přerodu světa se postupně vytratily, ale zůstaly jiné linky, které rezonují dodnes a přidávají se k nim nové aspekty, například téma wellbeingu.
Ale i New Age je jen potomkem dlouhé historie západního ezoterismu, který je tu s námi od antiky. V kosmologii alternativní spirituality se neobjevují žádné zásadní novinky, dochází spíš k reinterpretaci, novému pochopení a oživení toho, co už tu bylo.
K nám tyto proudy vtrhly ve velkém po pádu železné opony a ukázaly, jak velký tu byl duchovní hlad. Alternativní spiritualita zároveň umí odpovídat na potřeby lidí v neoliberální společnosti lépe než tradiční církve. V Česku vychází ze tří pramenů: zaprvé ze západního ezoterismu, který využívá různé techniky jako astrologie, tarot, představu „jak nahoře, tak dole“, tedy že naše zdraví mohou ovlivňovat například planety či kameny na základě nějaké symbolické, mystické spojitosti. Druhým zdrojem je nativní tradice, tedy šamanismus a indiánské spirituality, třetím je východní duchovní tradice, kterou si Západ přebral po svém, například reiki, jóga, mindfulness, aury, čakry.
V současné době se v antropologických kruzích mluví o glokálnosti, což je kombinace slov globální a lokální, tedy že základní myšlenka je globální, ale projevy jsou lokální. Díky internetu a sociálním sítím se tento trend zrychluje, hodně lidí umí anglicky nebo se všechno dá snadno přeložit. Proudí myšlenky i lidé, k nám mohou jezdit šamani z pralesa a říkat podobné věci, jaké byste slyšeli od jiných osobností ze západního světa. A spousta sympatizantů s alternativní spiritualitou zase jezdí za indiány. Ale v tom, jak bude vypadat určitý rituál, se často odrážejí lokální tradice, u nás třeba slovanská.
Jak alternativní spiritualita nabývá na popularitě, profilují se její různé větve. Jedna výrazná větev se zaměřuje na wellbeing a léčení, druhá se projevila během covidu, kdy se alternativní spiritualita propojila s konspiračními teoriemi a vznikl proud „konspiritualita“, který například často přebírá antivaxerské narativy. Dalšími významnými směry jsou spiritualita zelená a ženská.
Helena Dyndová je religionistka, působí v Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se výzkumně zabývá projevy současné religiozity. Zaměřuje se především na oblasti alternativní spirituality, zejména na šamanismus a léčitelství.
Jak se vlastně zrodila moderní ženská spiritualita?
Má počátky v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy se objevila i takzvaná druhá vlna feministické revoluce. Feministky přicházely s myšlenkou, že je potřeba svrhnout patriarchát, zároveň však není možné přemýšlet o novém společenském uspořádání, když metafyzický systém, jenž za ním stojí, zůstane mužský. Představitelky tohoto proudu říkaly: už nemůžeme akceptovat muže boha, to by znovu nefungovalo. Jenže zjistily, že bez náboženství to úplně nejde, tak zkoušely místo boha dosadit bohyni. Bohyni žen, která křesťanského boha zastoupí. Tak se zrodila feministická spiritualita.
Tato výrazná větev alternativní spirituality je vidět dodnes. Říká, že ženství je napojené na božskost a zároveň se přirozeně nějakým asociativním řetězcem napojuje na přírodu. Téma přírody s postupným rozšiřováním environmentálního povědomí zároveň nabývá na síle nezávisle na této spiritualitě.
Propojení zelené a ženské spirituality znamená, že když ji budou ženy praktikovat, tak kromě toho, že budou mít pozitivní vztah ke svému tělu, například k menstruaci, a budou se snažit najít své ženské já, onu bohyni v sobě, budou zároveň environmentálně odpovědné. Ženská spiritualita se ale může propojit i s konspiritualitou, takže tímto směrem orientované ženy třeba nebudou chtít nechat svoje děti očkovat. Projevy alternativní spirituality, ani té ženské, nemůžeme chápat jako přehledné škatulky, jsou to průniky různých množin – některé vznikají, jiné zanikají. Měli bychom je vnímat spíš jako paletu barev, na níž se všechno prolíná.
Takže žena, která touží po nějakém spirituálním přesahu, si může najít směr, který vyhovuje jejímu osobnostnímu nastavení, tématům, která jsou pro ni důležitá?
Konkrétní cesty k ženské spiritualitě jsou různé, ale bývá to organický proces, který ženě musí dávat smysl. Například ji začnou trápit zdravotní problémy, třeba bolesti zad. Lékařská péče moc nepomáhá nebo jí nestačí, jak s ní komunikuje západní medicína. Začne hledat alternativní směry. A možná najde někoho, kdo jí pomůže a zároveň je už napojený na myšlenky alternativní spirituality. Nebo ženy přijdou na nějaký festival, kde může být léčení hlavní složkou, nebo si začnou číst knížky. Jinou ženu přivede dobrá kamarádka. Postupně, pomalu se do tohoto prostoru začleňují.
Mnohdy jde o ženy pracovně vyhořelé, které musely mít ostré lokty a podávat výkony – najednou je jim čtyřicet a nemohou otěhotnět. Výkony v práci se jim už nezdají nejdůležitější a začnou hledat něco, co by je přesahovalo, co by jim dalo v životě nový smysl…
Placená zóna
Předplatitelé časopisu mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.