Požírač duše

„Necítím nic. Barvy zmizely. Nemám na nic sílu.“ Podobné věty slýchávám od svých klientů z terapeutického křesla. Deprese může mít mnoho podob – od lehkých forem až po těžké depresivní epizody. U někoho se projevuje hlavně smutkem a pláčem, u jiného spíše únavou, podrážděností, ztrátou motivace nebo tím, že ho přestanou těšit věci, které měl dříve rád. Může být lehká, kdy člověk ještě zvládá běžné povinnosti, ale stojí ho to obrovské úsilí, nebo naopak těžká, kdy je problém vůbec vstát z postele a postarat se o základní potřeby. U některých lidí se deprese opakovaně vrací, u jiných trvá dlouhodobě v mírnější podobě nebo se objevuje sezonně, nejčastěji během podzimu a zimy. Právě proto je důležité nesrovnávat své obtíže s ostatními – deprese může vypadat u každého trochu jinak, ale ve všech svých podobách si zaslouží stejnou pozornost a léčbu.

Deprese u dětí a dospívajících často nosí úplně jinou masku než u dospělých. Místo smutného dítěte, které sedí v koutě a pláče, můžete vidět někoho, kdo je neustále protivný, podrážděný, výbušný nebo se kvůli maličkostem rozčílí. Dítě se může začít uzavírat do svého pokoje, ztratit zájem o kamarády, sport nebo koníčky, které dříve mělo rádo. Ve škole se mu najednou může zhoršit prospěch, objeví se problémy se soustředěním. Některé děti si místo toho stěžují na bolesti břicha, hlavy nebo na únavu, přestože lékař žádnou tělesnou příčinu nenajde. U dospívajících se mohou přidat rizikové projevy, jako je experimentování s alkoholem či drogami, sebepoškozování nebo výroky typu: „Stejně na mně nezáleží.“ Právě proto bývá deprese v tomto věku snadno zaměněna za bouřlivou pubertu nebo problémové chování. Pokud se navíc vyskytuje u jednoho nebo obou rodičů, je dobré být k podobným změnám v chování dítěte ještě pozornější. Neznamená to, že dítě depresi určitě dostane, ale riziko je vyšší. Roli hrají genetické dispozice i prostředí, ve kterém vyrůstá. Čím dříve se deprese zachytí, tím větší je šance, že dítě nebo dospívající nebude muset zbytečně trpět a vrátí se k běžnému životu.

Krize, sociální izolace a pandemie

Krizové životní události, jako je ztráta blízkého člověka, rozchod, vážná nemoc, ztráta zaměstnání, pandemie, válka nebo dlouhodobý stres, mohou výrazně zvýšit riziko vzniku depresivních symptomů. Pokud se k tomu přidá sociální izolace, člověk přichází o jeden z nejdůležitějších ochranných faktorů – podporu druhých lidí. Osamělost může prohlubovat pocity beznaděje, ztrátu smyslu a přesvědčení, že na své problémy zůstal sám. Zároveň platí, že deprese sama vede k tomu, že se lidé často začínají kontaktům vyhýbat, ruší společné aktivity a uzavírají se do sebe. Vzniká tak bludný kruh, kdy izolace depresi zhoršuje a deprese dále posiluje izolaci. Proto je jedním z důležitých cílů léčby postupný návrat k běžným aktivitám a udržování kontaktu s lidmi, i když na to člověk zpočátku nemá chuť.

O pandemii covidu-19 už toho bylo napsáno mnoho. Přesto mám pocit, že na jednu věc se stále zapomíná – pro některé lidi totiž pandemie ještě neskončila. Ne proto, že by stále nosili respirátory nebo se báli nákazy, ale protože si dodnes nesou psychické následky. Mnozí se potýkají s příznaky úzkosti a deprese, bojují s osamělostí nebo s pocitem, že přišli o důležitou část svého života.

Velký rozdíl byl v tom, s jakými zdroji člověk do pandemie vstupoval. Jinak ji prožíval dospělý, který měl stabilní vztahy, práci, životní zkušenosti a už si několikrát ověřil, že těžká období dokáže překonat. A úplně jinou zkušenost měli dospívající. V době, kdy přirozeně hledali svou identitu, navazovali první vztahy, osamostatňovali se od rodičů a učili se fungovat mezi vrstevníky, zůstali často zavření doma před obrazovkami. Přišli o běžné zážitky, které dospívání formují – o společně strávený čas, první lásky, školní akce, sport, koníčky i každodenní kontakt s kamarády. Právě období dospívání je přitom jedním z nejcitlivějších období pro rozvoj psychických obtíží. Mozek se stále vyvíjí, emoce bývají intenzivnější a vrstevnické vztahy hrají zásadní roli. Není proto překvapivé, že právě u mladých lidí během pandemie výrazně přibylo depresivních symptomů, pocitů osamělosti i sebevražedných myšlenek. Mnozí z nich si následky této zkušenosti nesou dodnes. Když se dnes v terapii setkávám s mladými dospělými, kteří mají potíže s navazováním vztahů, nízkým sebevědomím nebo příznaky deprese, je dobré nezapomínat, že část jejich příběhu se odehrála právě v době, kdy svět na několik let stiskl tlačítko „pauza“.