Slyšet nestačí

„Zítra máme místo matematiky češtinu. Ale matematika má být první hodinu.“ Čtrnáctiletý Adam už poněkolikáté opakuje stejnou informaci. Je nedělní večer a chlapec právě zavolal na Linku bezpečí. Mluví věcně. Na otázky odpovídá stručně, bez výrazného emočního zabarvení. Konzultant zatím netuší, proč je pro něj změna školního rozvrhu natolik důležitá, že kvůli ní volá na krizovou linku.

Následuj klienta. Nepředpokládej, že víš. Ověřuj, zda rozumíš. Respektuj klientovo tempo. Pracuj s tím, co přináší klient, nikoli s tím, co by podle tebe přinášet měl. V rámci krizové intervence zní tyto principy jako samozřejmost. Jak důsledně je ale dokážeme uplatňovat, když na druhém konci telefonu sedí dítě, jehož způsob vnímání světa i komunikace se liší od standardů, které známe, například dítě s poruchou autistického spektra?

Každé dítě má vlastní způsob prožívání, svůj způsob komunikace i individuální potřeby. U dětí na spektru se můžeme setkávat s doslovnějším porozuměním, potřebou předvídatelnosti, obtížnějším pojmenováváním emocí nebo odlišným tempem zpracování informací. Telefonická krizová intervence navíc postrádá vizuální vodítka. Konzultant má k dispozici především slova, hlas a ticho. A také vlastní interpretaci toho, co slyší.

Vraťme se k Adamovi. Konzultant by mohl začít pátrat po jiném, zdánlivě závažnějším problému. Místo toho zůstává u změny rozvrhu. Ptá se, co pro Adama znamená, že bude první hodinu čeština. Následuje dlouhé ticho. V tomto momentu se prověřuje další princip krizové intervence. Dokážeme respektovat klientovo tempo, nebo nás ticho znervózňuje natolik, že ho začneme zaplňovat dalšími otázkami? Adam možná potřebuje čas, aby otázce porozuměl a dokázal na ni odpovědět. Ticho nemusí znamenat, že komunikace nefunguje. Někdy je právě tím prostorem, ve kterém se může odpověď narodit.

„Já tam zítra nemůžu jít,“ řekne nakonec.

Na otázku, čeho se obává, odpoví: „Nevím.“

Co vlastně znamená klientovo „nevím“? Neochotu spolupracovat? Obtíže s pojmenováním emocí? Nebo jsme prostě jen položili otázku, která mu neumožňuje odpovědět?

Konzultant zkusí jinou cestu. Zeptá se, co se děje s Adamovým tělem, když si představí zítřejší ráno. Adam popisuje bušení srdce, bolest břicha a neschopnost usnout. Vychází najevo, že změna rozvrhu narušila předvídatelnou strukturu dne, o kterou se potřebuje opřít. Z pohledu druhého možná drobnost. Pro Adama ztráta jistoty. Konzultant se následně ptá, co by mu pomohlo zítřejší ráno zvládnout.

„Potřebuju vědět, ve které učebně budeme,“ odpoví Adam.

V tuto chvíli se dostáváme k podstatě práce se zakázkou. Dokážeme přijmout, že detail, který nám může připadat nepodstatný, představuje klíč k obnovení klientova pocitu bezpečí? Konzultant nemusí znát odpověď na Adamovu otázku. Může mu ale pomoci hledat, kde ji získat. Řešení tak nevychází z představy konzultanta o tom, co by Adamovi mělo pomoci, ale z Adamovy skutečné potřeby.

Při kontaktu s autistickými klienty se tak pod pomyslným zvětšovacím sklem ocitají naše vlastní komunikační návyky. Nakolik skutečně nasloucháme a nakolik očekáváme, že druhý člověk bude komunikovat způsobem, kterému rozumíme? Dokážeme odlišit závažnost krize od způsobu, jakým ji klient vyjadřuje? Věcný hlas ostatně nemusí znamenat, že je situace méně naléhavá.

Možná nás kontakt s autistickými dětmi a dospívajícími neučí úplně novému druhu krizové intervence. Možná nás nutí dělat důsledněji tu, kterou už dělat máme. Autismus tak může fungovat jako lupa. Zviditelňuje naše automatické interpretace, očekávání i netrpělivost. Připomíná nám, že porozumění není samozřejmým výsledkem komunikace, ale společným úsilím všech, kteří se dialogu účastní. Připomíná nám, že na druhém konci telefonu není diagnóza, ale člověk, jehož svět potřebujeme nejprve co nejlépe pochopit.