Supervize jako vztahová zkušenost

Supervizní vztah nemusí být poznamenaný hierarchií a mocenskou nerovností. Může být prostorem blízkosti a příležitostí k růstu. Je bezpečný, ale unese i chyby, pokud je dokážeme přiznat a napravit.

Že je vztah s klientem klíčovou součástí psychoterapie, jsem si uvědomil poměrně záhy – už když jsem s psychoterapií začínal. Ale až později mi začalo docházet, že se to v jisté míře týká i supervize. O vztahu v supervizi bylo také napsáno mnohem méně než o vztahu v psychoterapii. V průběhu let jsem zjistil, že v supervizi se hodí mít dobře vyjednané podmínky, určitý fokus a cíl. Naučil jsem se, že není tak důležité předávat vlastní zkušenosti, spíš dobře naslouchat a „kontejnovat“ pocity a myšlenky kolegů, kteří do supervize přijdou s nesnadnými případy. Začal jsem si více všímat role, jakou hraje vztah. 

Vidím supervizi jako prostor, ve kterém supervidovaný kolega poznává svou práci a sebe ve vztahu s klienty. Někteří autoři supervizi popisují jako doslova „léčivý a rozvojový prostor pro oba – vztah“. Tento vztah se vyvíjí, nese napětí spojené s mocí, vzájemností i přenesenými vztahovými vzorci obou zúčastněných. V prožitku, reflexi a proměnách společného prostoru se formuje terapeutova (supervizorova) profesionalita. V mém supervizním vztahu s kolegyní Terezou se všechny zmíněné aspekty ukázaly velmi konkrétně.


Od asymetrie k setkání

Na začátku supervize měla Tereza silnou potřebu učit se od „vzoru“. Vnímala supervizora jako představitele autority v oboru, ve kterém chce růst. Tento moment lze popsat jako „počáteční asymetrii“, kdy je supervizor vnímán jako zdroj jistoty a moci. Důležité je, aby tuto asymetrii nezneužil, ale aby ji postupně přetvářel ve vzájemný, vyrovnanější vztah, v jehož rámci se nakonec mohou oba učit.

Asymetrie se u Terezy proměňovala pomalu: od jejího obdivného a až nadměrně respektujícího sledování dalších autorit v oboru k rozpoznání, že i supervizor je omylný a lidský. Když jsem jí jednou řekl, že když se takto srovnává s jinými, nechová se k sobě férově, zprvu reagovala defenzivně. Měla dojem, že jí nutím nějakou terapeutizující myšlenku ohledně jejího vztahu k sobě samé. Když se však ukázalo, že je to spíš výraz mého ocenění jejích vlastních, mnohdy skutečně originálních intervencí, přijala to jako uvěřitelnou podporu. Cítil jsem, že je potřeba, abych se zmínil i o vlastní zkušenosti – jak mě v dobrém i zlém ovlivnily autority v mých začátcích. Supervize se díky takovým mikrotématům posunula od výkonové roviny k vyváženějšímu dialogu dvou lidí, kteří společně přemýšlejí nejen o případech, ale i o širším a osobním kontextu, který nás ovlivňuje. 


Placená zóna

Martin Hajný

je pražský psychoterapeut a supervizor s dlouhodobou praxí v psychoanalyticky a psychodynamicky orientované psychoterapii. Působí jako supervizor terapeutů a týmů v pomáhajících profesích. Lektoruje v psychoterapeutických výcvicích a na akademické půdě. Publikuje odborné texty a překlady v oblasti psychoterapie a supervize.