Online archiv

Ženy se vzruší pomaleji než muži a k intimnostem je naladí důvěrný pohled do očí. Muže naopak zajímá buď pohled na ňadra, nebo na nohy. Souhlasíte? Ne? Od té doby, co do výzkumu mozku vstoupily zobrazovací metody, procházejí původní představy o tom, jak funguje lidská sexualita, podstatnou „modernizací“.

Podle legendy svatý Valentýn oddával zamilované, a tak si 14. února romantické zamilované páry připomínají jeho svátek. Potud je vše v pořádku – nicméně není příliš dobrý nápad, chtít se v záchvatu zamilovanosti hned také ženit či vdávat.

Až pět procent lidí trpí koktavostí, která trvá déle než šest měsíců. I když se poměrně velká část z nich uzdraví, tato závažná porucha plynulosti řeči ovlivňuje jejich chování, myšlenky a pocity. Profesor David Shapiro patří v terapii koktavosti k nejuznávanějším odborníkům na světě. Pracuje s postiženými všech věkových kategorií – a sám je jedním z nich.

Vadí vám, když se zamilovaní líbají na veřejnosti?

Stýská se vám po někom, kdo s vámi už není? Chcete se podělit o vzpomínky na zemřelého? Máte daleko na hrob svých blízkých? Anebo vlastně ani nevíte, kde váš dědeček, dávný přítel nebo oblíbená učitelka odpočívají? Od konce loňského roku můžete navštívit virtuální pietní místo na adrese http:// vzpomínky.nezavirejteoci.cz. Můžete tu zapálit svíčku i položit věnec. Web spustilo hospicové občanské sdružení Cesty domů s podporou nadace Amgen Foundation. Nabízí možnost, jak udržovat vzpomínky na zesnulé naživu a jak spojovat lidi, kteří měli dotyčného nebo dotyčnou rádi. Internet snadno překoná vzdálenosti a otevírá možnosti ke vzpomínání i těm lidem, kterým tradiční rituály našich předků (pohřeb, zádušní modlitby či bohoslužby, výroční setkávání, navštěvování a udržování hrobů) již mnoho neříkají. Že takové veřejné virtuální vzpomínání a truchlení nemůže být opravdové? „Mnoho věcí jsme si v dnešní době nesmyslně zveřejnili, pseudoproblémy, zbytečné starosti, nahotu atd., a některé zase nesmyslně zavřeli do soukromí: svatby a pohřby nikdy nebyly věcí soukromou a intimní. Lidi vždycky nějak cítili, že jsou to chvíle, kdy na ně život sáhne opravdu hodně silně a oni potřebují, aby to s nimi nesli i ostatní, v tu chvíli, ale i v časech dalších. Skrýváme své strachy, pláč, křehkosti… a pak se divíme, že jsme sami a neuneseme to,“ říká ředitelka sdružení Cesty domů Martina Špinková. „Často až poté, co člověk zemře, se nám vlastně ukáže ‚celý‘. Pak je moc hezké vzpomínat společně, každý přidat svůj pohled, svoji historku…“

Mezera po zbourané plynové lampě

(Pd 1/2011)