Online archiv

ano

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA Lítost nad vlastními činy a touha po jejich zpětné nápravě jakýmsi způsobem patří k typickým počinům ne zcela integrované a „dospělé“ mysli (ne náhodou je emancipace od matky činem chápaným jako „provinění“ podobně jako třeba ochutnání ze stromu poznání dobrého i zlého). Jung ve své Odpovědi na Joba darmo nezdůrazňuje, že stvořitelské božstvo bylo sice z principu všemohoucí a vševědoucí, ale ne zcela vědomé - z toho plyne třeba Jahveho pozdní lítost nad tím, že stvořil lidi, a pokus je znovu zahladit. Děti svými projevy lítosti společensky kompenzují nejednu neuváženost, jejíž důsledky nemohly dohlédnout, a poté musejí tímto způsobem sociální dopady svých činů „zažehlovat“ (i celá řada dospělých se tak ovšem chová a nejen v naší kultuře - Pohádky tisíce a jedné noci jsou toho hezkou ilustrací stejně jako reálná kazuistika jednoho z osmanských pašů na palestinském pobřeží, který svého židovského finančního poradce postupně v návalech zlosti zbavil jednoho oka, ucha i ruky a poté jej vždy zahrnoval lítostí a přízní - nebohý Žid vše trpělivě snášel, snad také s ohledem na lukrativnost zastávaného místa). Způsoby chování, které vyjadřují „lítost“ a kompenzují hněv ostatních členů skupiny, má celá řada vyšších zvířat. Zda při tom ale cítí i „provinění“, je v posledku těžko říci. Zcela mimo vší pochybnost tomu tak je u psů, ale lze se nadít, že spíše jako důsledek adaptace „k obrazu lidskému“ nežli nějak nezávisle. Většina významných náboženství zdůrazňovala „milosrdnost“ či „slitovnost“ božstva, v křesťanství i jeho oběť za hříchy světa - totéž v malém je viděno i u zasloužilých lidí, ať už v křesťanském „svatých obcování“, či v koncepci bódhisattvů, kteří ze soucitu rezignují na vlastní vyvanutí a jdou k tomu dopomáhat jiným. Soudný člověk zajisté nepopře, bude-li nepředpojatým zrakem sledovat svět, že viny jsou nějakým způsobem převoditelné a redistribuovatelné, byť „ovoce skutků“ skutečně postupně dozrává a existuje cosi jako „zákon zachování viny“ v karmickém slova smyslu. Že by však ke kompenzacím mělo dojít kdesi v zásvětí, tomu téměř nic nenasvědčuje - dějiny se naopak hemží příklady křiklavých šikovných přesunů provinění na jiné, lidi i zvířata. „Hříchem“ je primárně nutnost rozhodovat se v polárně konstituovaném světě, kde původní jednota byla rozštěpena (ne nadarmo jsou symbolem ďáblovým právě „rozštěpené“ předměty - rohy, kopyta, vidle, pentagram dvěma rohy nahoru atd.). Rozhodnutím se pro jednu alternativu zároveň blokujeme tu druhou, k ní polární, a tudíž je „chyba“ (to, co chybí) a provinění nutnou a „systému imanentní“ závadou naší pozemské existence. K dospělosti patří i nahlédnutí, že za své počiny neseme nedílnou odpovědnost, že jaksi bytostně patří k našemu osudovému rozvrhu a výmluvy typu „to jsem přece nechtěl!, ono to samo!, nevěděl jsem…“ jsou v zásadě dětinské (ne nadarmo neodlišovala archaická justice neúmyslný čin od úmyslného, důležitý byl důsledek, ne pohnutka). Jakkoli je katolická instituce svaté zpovědi jistě významným psychohygienickým činitelem a může nás vést k umění odpouštět sobě samým (kupodivu vůči vlastním počinům jsme nejtvrdšími i nejshovívavějšími soudci zároveň), celková infantilizace masy věřících touto praktikou je věc více než problematická (obdobné praktiky s nutností se kát a „uznávat své chyby“ a identicky podporovaným pocitem provinění pěstovala i zcela ateistická komunistická moc). Představa dědičného hříchu se existenčnímu provinění, které na nás lpí a které musíme nést, už blíží více. Vědomí našeho „bytí na dluh“ či „z milosti“ by nemělo vést k větší manipulovatelnosti těmi, kdo smějí viny z moci svého úřadu „odpouštět“, ale k větší odpovědnosti a zdrženlivosti v náhlých hnutích mysli. Matka Země se svou obrovskou pufrační a pohlcovací schopností nám jednou odpustí všem.

Rozhodují-li se partneři pro umělé oplodnění, většinou si ani nedovedou představit, jak mimořádně náročné období je čeká. Pokud by se jim ale včas dostalo vhodné psychosomatické péče, někteří z nich by možná pomoc ze zkumavky vůbec nepotřebovali.

Jednu stranu mince představuje vědecký výzkum a druhý interpretace získaných výsledků. V první oblasti pracují odborníci s hlubokými, detailními znalostmi určitého oboru, dnes spíš jeho určité části, ve druhé vědci, kteří z pohledu těch prvních nevědí pořádně o ničem nic. Přesto jejich význam ve společnosti roste.

V elektronické komunikaci poslední doby se uhnízdil fenomén pps - přeposílané soubory fotografi í, fotomontáží, citátů a hlavolamů. Mnohé jsou emočně či vztahově neutrální, jiné však míří na city a nebojí se výhrůžek a vydírání.

Kolikrát už jste to zaslechli nebo sami pronesli: „Zase jsem ani oka nezamhouřila“, „Celou noc jsem nemohl usnout.“ Subjektivní přesvědčení o tom, že jste nemohli za žádnou cenu spát a máte za sebou probdělou noc, vám nevymluví třeba ani partner, který s vámi sdílí ložnici a který dobře ví, že minimálně část noci, kdy byl pro změnu vzhůru on, jste spali spánkem spravedlivých.

... kdo nespí, tloustne?

Pro mnoho z nás je spánek něčím, o čem se nepřemýšlí, pro jiné doba, která by se dala strávit daleko zábavnějšími věcmi. Ale to je omyl - špatný nebo krátký spánek nám dokáže vydatně znepříjemnit život.

K sexuálnímu experimentování se ženami se otevřeně přiznávají nejspíš jen hrdinky románů. Přesto homosexuální aktivity heterosexuálek nejsou podle odborníků rozhodně výjimečné. Takové chování nemusí vůbec souviset se sexuální orientací, podobně jako styk s mužem z lesby neudělá heterosexuálku.

Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života - to je motto knihy Osamělost prvočísel mladého italského fyzika a spisovatele Paola Giordana. Dětství zatížené pocitem viny spoutává osobnostní vývoj, komplikuje vztahy v rodině, ke kamarádům i partnerům.

V léčbě narůstajících „civilizačních“ psychických nemocí, například depresí, jsme úspěšní. Ale stále budeme narážet na problém, že ani při nejlepší psychiatrické péči nemůže nikdo zaručit, aby se sexuální deviant nestal vedoucím dětského kroužku nebo aby psychotický pacient po propuštění nevysadil léky, konstatuje ředitel Psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích Martin Hollý.