Online archiv

Vydání: 11/2011

/ Anketa /

11/2011
Nastaly v letech po „sametové revoluci“ změny, které jste nečekali?

Seznamky: politickými názory se nechlubíme

11/2011
Je to zvláštní jev – když se seznamujeme přes inzerát, jsme ochotní na sebe prozradit spíš to, že máme nějaké to kilo navíc, než své politické smýšlení. Podle výzkumů jsou si ale dlouhodobí partneři politicky daleko podobnější, než by odpovídalo náhodě. Proč se tedy při seznamování snažíme své politické preference zamaskovat? Rose McDermott, spoluautorka zajímavé studie, která se zaměřila na roli politiky v partnerské přitažlivosti, tvrdí, že podle předchozích výzkumů sdílejí manželé politické postoje víc než cokoliv jiného, s výjimkou náboženství. Čím to, že si nakonec pro dlouhodobý vztah volíme politicky podobné partnery? Existují dvě možná vysvětlení. První možností je, že lidé touží v dlouhodobých svazcích po kompatibilitě, která umožňuje ve shodě a úspěšně vychovat děti. Lidé možná na počátku vztahu nejsou v tomto směru vybíraví, ale postupem času podobnost názorů začíná hrát stále větší roli a přetrvávají takové vztahy, kde mají oba partneři stejné politické názory. Druhým možným vysvětlením je, že dlouhodobé rozhodování se zakládá na nepolitických charakteristikách, které ale s politickým přesvědčením korelují, například na náboženské víře. „V jeden okamžik během procesu sbližování nějakým způsobem odfiltrujeme lidi, kteří nesdílejí naše politické preference,“ říká jeden z autorů studie. „Domníváme se, že z krátkodobé perspektivy většina lidí chce během seznamování poznat co nejvíce možných partnerů. Ovšem z dlouhodobého hlediska se sdílené politické názory stávají zásadním základem trvalých vztahů, bez ohledu na to, že mnoho Američanů se o politiku ani nezajímá.“

Sbíhají se vám sliny na peníze?

11/2011
Už se vám někdy stalo, že jste „dostali chuť“ na nové boty za výlohou nebo na knihu, kterou jste zrovna listovali v knihkupectví? Touha po nějakém předmětu, který nemá charakter jídla, se opisuje slovními obraty, které zahrnují hlad a to, co k němu patří. Je možné, že se nám opravdu sbíhají sliny v ústech? David Gal z Northwestern University tvrdí, že ano. Už sama představa peněz má podle něj dramatický vliv na chování. Ve svém experimentu rozdal vatové tamponky, které si jeho pokusné osoby vložily do úst. Potom jim promítl obrázek peněz a nakonec tamponky jednoduše zvážil. Není to ale tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Lidé totiž „dostali chuť na peníze“ jen v případě, že si představili, že nemají žádnou moc. Ty ostatní, kteří si představovali, že jsou bohatí a mocní, pohled na peníze ke slinění nepřiměl. Gal to vysvětluje tím, že lidem se začnou sbíhat sliny na jiné věci než jídlo jen v případě, kdy jsou tyto věci prostředkem k dosažení nějakého aktivního cíle – tedy když se cítím bezmocný, potřebuji peníze, abych získal moc. V jiném experimentu muži, kteří si měli z obrázků vybrat atraktivní ženu a představit si, že ji pozvou na schůzku, reagovali sbíháním slin na sportovní auta. Naopak ti, kteří měli za úkol představit si návštěvu u holiče, zůstali k autům chladní. Aktivace cíle – pozvat ženu na schůzku – aktivovala touhu po autě. Je totiž známé, že muži se snaží imponovat ženám drahými a luxusními věcmi. Vysvětlení je snadné. Objekty touhy, ať jde o jídlo, či nikoli, aktivují stejný systém odměny v mozku, a slinění může být jednoduše důsledkem této aktivace.

Hypermarket s povrchnostmi

MAX KAŠPAR, 11/2011
/ Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

Jak nemá vypadat psychologická osvěta

Tomáš Novák, 11/2011
Příklad, jak nemá vypadat psychologická osvěta, nabízí podle mého názoru článek Sladění rodiny a práce skupiny autorů ze Společnosti pro podporu rodiny v PD 10/2011. Přesvědčuje (shodně) přesvědčené. Nedostatečným přihlédnutím ke kontextu složitě diferencované situace nemůže přesvědčit ty, kdož s projevenými názory tak docela nesouhlasí. Může ovšem neurotizovat poněkud úzkostlivé povahy vědomé si nezbytnosti určitých kompromisů. Ve velmi elegantní, rádoby moderní a vědecké podobě pak nabízí pomyslný klacek do rukou machistických mužů racionalizujících své pochybné postoje hodné dávné minulosti. Autoři citují názor prof. Matějčka „domov je pro děti nejpřirozenějším prostředím“. Pokud je mi známo, tuto pravdu u nás minimálně poslední půl století nikdo nezpochybňuje. Měli by se však zamyslet nad jiným a zdaleka ne tak často zmiňovaným výrokem pana profesora: „To nejlepší, co může muž pro své dítě udělat, je učinit jeho matku šťastnou.“ Ze své praxe vím, že jsou matky šťastné na mateřské dovolené. Nicméně jsou i dobré matky šťastné, pokud se mohou řádově spíše v měsících než v letech vrátit do zaměstnání. Jejich děti nekončí před fortnou Milosrdných ani citově nemusejí strádat. V inkriminovaném článku není ani slovo o tom, že matku může na rodičovské dovolené z hlediska dítěte plnohodnotně nahradit i otec. Mimochodem citovaný fakt zvýšení počtu dětí ve švédských rodinách nemusí souviset jen s finančním zabezpečením. Možná hraje roli i fakt, že tam každoročně více a více mužů „zůstává s dítětem doma“. Autoři varují před kolektivní výchovou. Co ale mají pod tímto názvem na mysli? Špatně vedený dětský domov nebo miniškolku v sousední ulici, kde dítě v malé skupině vrstevníků tráví včetně odpoledního spánku 6 hodin? Těch 6 hodin může za předpokladu sladění s odlišnou pracovní dobou obou rodičů či díky občasné odpolední či ranní pomoci blízkých příbuzných umožnit mj. i plný úvazek matky. Jistěže je dobré, aby matky měly mít možnost zkrácených úvazků. Proč ale, jak autoři uvádějí, „matky školních dětí“? Matek předškolních dětí se to týkat nemá? Bezprostředním podnětem pro napsání této polemiky je žel mně zcela doposud neznámý údaj autorů článku: „Je třeba uznat jako v Německu péči o dvě a více dětí jako manažerskou kvalifi kaci.“ Sapristi, to je věc! Mimo jiné by tím bylo možno řešit problematiku pracovního uplatnění méně přizpůsobivých spoluobčanů s nedostatečnou kvalifi kací. Mívají často „dvě a více dětí“. Ergo mohou být kvalifi kovanými manažery německého střihu. Samozřejmě nejde jen o tzv. méně přizpůsobivé. Řádně mohou své děti vychovávat i sice sociálně plně adaptovaní, ale nepříliš vzdělaní, podprůměrně rozumově i jazykově vybavení lidé. Považovat je za manažersky kvalifi kované je naivní. Nepochybuji o v zásadě dobrých úmyslech a patřičné erudici autorů, mezi nimiž je i předseda Českomoravské psychologické společnosti. V mnohém s nimi souhlasím. Přesto si myslím, že texty podobné jejich apelu nadělají víc škody než užitku.

Identita sypaná pervitinem (PD 9/2011)

11/2011
Byl jsem odsouzený za výrobu a distribuci drog – pěstoval jsem konopí jako lék pro nemocného bratra. Ve věznici jsem se dostal k časopisu Psychologie dnes. Děkuje za něj a myslím si – vzhledem k tomu, kde se právě vyskytuji – že by pro další čísla nebylo špatné zpracovat i téma vězeňství, problémů s tím spojených, především pak těch, které vznikají po propuštění.

Sladění rodiny a práce (PD 10/2011)

Jana Svobodová, 11/2011

Philip Zimbardo v Doxu

(Rod), 11/2011