Online archiv

Vydání: 1/2013

Vládní ocenění pro Psychologii dnes

1/2013

Proč Češi potřebují volit tatíčka prezidenta?

Miroslav Návrat, 1/2013
Přestože máme parlamentní systém, prosadili jsme si, že budeme svého prezidenta volit přímo. Říká se, že lidé byli znechucení tím, jak probíhaly poslední dvě prezidentské volby, že si myslí, že volba bude důstojnější, když si prezidenta zvolí sami. Je to možné. Nicméně já se domnívám, že důvody, proč bychom měli v naší zemi mít přímo voleného prezidenta, jsou i jiné, psychologické. Lidé si již v dětském věku vybírají své vzory. A právě prezident (nebo třeba policista atd.) je hlavním z nich. Snad každé aspoň trochu ambiciózní malé dítě si někdy přálo být prezidentem. „Až vyrostu, budu pan prezident,“ říkají rodičům. Prezidenta u nás i dospělá populace do značné míry bere jako vzor. Češi si až naivně myslí, že prezident je nějaký spasitel, a když tam bude slušný a morálně vyspělý člověk, i druzí se snad začnou chovat tak, jak by se na vyspělou a demokratickou zemi slušelo. Určitě je to i námět pro nějaký výzkum, v němž by se zkoumaly korelace mezi morálními kvalitami prezidenta a morální vyspělostí daného národa během jeho pobytu ve funkci, případně i krátce po ní. Prezident podle mého názoru tedy musí být spíše takový „volený král“ (nebo královna). Zkrátka ctnostný člověk, který půjde celému národu (a třeba i těm ostatním) příkladem. Měl by to být ten nejslušnější, nejkvalitnější a nejschopnější člověk v zemi. A toho bychom si z nás 10,5 milionů měli vybrat. A je pak otázkou, proč se zrovna Češi tak moc potřebují upínat k onomu tatíčkovi prezidentovi. Někdo by za tím hledal Freuda, jiný zase chybějícího Boha. Ale třeba je za tím jen ona tradice vycházející z naší historie – sv. Václav, Karel IV., Jiří z Poděbrad, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel. Otázka je, nakolik je výběr toho nejctnostnějšího z nás, té skutečné hlavy (ale snad i srdce) našeho národa jen marketingovou bitvou zákulisních hráčů za spolupráce médií a výzkumných agentur. Nicméně máme před sebou ty nejúspěšnější z vybraných a teď půjdeme volit…

Černobílý svět v romském ghettu

Ivan Galuszka, 1/2013
(12/2012) Autorka se snaží v článku vyvrátit jeden zaběhlý stereotyp o Romech, přitom hned druhý vytváří – romantický. Když jdu na návštěvu do romské komunity poradit, s něčím pomoci, mám podobné zkušenosti jako autorka. Kdyby tam přijela vybírat nedoplatky za elektřinu nebo řešit s rodiči záškoláctví či dětské krádeže, o kterých se přímo zmiňuje, setkala by se s podobnými reakcemi, které popisuje Petr Bakalář. Odrážejí situace, kdy dochází ke střetu představ a pravidel menšinové a většinové společnosti. Přitom oba obrazy odpovídají skutečnosti. Část vysvětlení obsahuje přímo článek autorky, kde v závěru cituje „starce“: „My žijeme pro teď. Nemáme minulost ani budoucnost…“

Existuje národní mentalita? Ano, ale…

Daniela Kramulová, 1/2013
Mezinárodní výzkum srovnává stereotypy se skutečností