Existuje národní mentalita? Ano, ale…

Máme zlaté české ručičky, Francouzi jsou žabožrouti, Skot by si nechal pro peníze vrtat koleno, Němci jsou pořádní a pedantičtí a v italské domácnosti lítají talíře. Jsou to jen jednotlivé postřehy a zábavné bonmoty, nebo existuje mentalita celého národa?

Americká publicistka Stephanie Faulová o svých krajanech říká: „Američané jsou jako děti: hluční, zvědaví, neudrží žádné tajemství.“ Poláci jsou prý sebekritičtí, mají nutkání se vrtat ve svých vadách, ale co se sousedů týče, mají jasno: „Východ je Východ, ale Západ je přece jen lepší nápad,“ říká Ewa Lipniacka, Polka žijící v Londýně.

Stereotypizace, podle nichž si příslušníky určitého národa nebo skupiny „zařazujeme do škatulky“, slouží naší potřebě vyznat se ve světě, rozčlenit si ho na snáze uchopitelné a pochopitelné kategorie, a tudíž se v něm cítit bezpečně. Tyhle výhody jsou samozřejmě spojené i s řadou nevýhod – je to především skvělá živná půda pro předsudky, zejména pokud nemáme žádnou osobní zkušenost s příslušníky daného národa či skupiny, s níž bychom mohli stereotypní charakteristiku konfrontovat.

Odhalit národní povahu či národní stereotypy se už v uplynulých staletích pokoušeli filozofové, historici, literáti, politici, později se přidali sociální antropologové, sociologové a psychologové. V posledních letech na toto téma přibývá výzkumů i literatury. Knihu o národních stereotypech chystá i známý neuropatolog a spisovatel, profesor František Koukolík. „Celý život poslouchám různé úvahy na téma, kdo jsme. Národy si o sobě něco myslí, něco si myslí i o druhých národech, ale ukazuje se, že to vůbec neodpovídá tomu, co si lidi myslí sami o sobě. Přitom by se zdálo, že když uděláte profi l dostatečného množství osob, řekněme takových sedmi tisíc, měl by se shodovat s národním profi lem. Jenže se neshoduje,“ říká. „Zajímavé je, že osobnost je kódovaná geneticky a heritabilita – dědivost – je 60 procent. Víme, co funkčně odpovídá charakteristikám osobnosti v lidském mozku. A víme, že geny kódují osobnost na celé planetě stejně – tak proč ty rozdíly? Lidé jsou skvělí pozorovatelé, výborně popíší člověka, kterého znají osobně, ale když to dáte dohromady, národnímu stereotypu to neodpovídá.“

Našinec a cizinec

Martina Hřebíčková, brněnská psycholožka a vědecká pracovnice, která patří ke špičkovým evropským odborníkům v oblasti zkoumání struktury osobnosti a národních charakteristik, ve své monografii Pětifaktorový model v psychologii osobnosti přináší zajímavý pohled „významných Čechů“ na vlastní krajany. „Jan Hus na toto téma poznamenává, že bližního umenšujeme, Tomáš Štítný ze Štítného zmiňuje pohrdání jinými lidmi, závist, pomlouvání. Masaryk si všímá intrikářství. Považuje je za typickou vlastnost příslušníků malého národa, kteří buď žebrají, nebo intrikují, a na toto téma poznamenává, ‚protože nedovedou být lvové, stávají se liškami, protože nedovedou být hrdinové, stávají se lokaji a pomáhají si lokajským chytráctvím‘“ uvádí Hřebíčková a připojuje předpoklad, že ve výzkumu národních charakteristik by podle zmíněných postřehů měli Češi dosahovat nízkých hodnot v dimenzi přívětivost (viz rámeček). K dalším zajímavým postřehům, které Martina Hřebíčková v archivech objevila, patří zmínka Tomáše Štítného (žil přibližně v letech 1333–1409) o naší „přičinlivosti a ustavičnosti“, zatímco Masaryk v roce 1895 napsal, že upřednostňujeme „zlatou střední cestu a máme nedostatek pevné vůle“.

Zajímanou sondu do vnímání národní mentality jiného malého národa jsem udělala při dovolené ve Slovinsku. Slovinsko je jediným státem bývalé Jugoslávie, který byl přijat do EU, a to v roce 2004. Má pouhé dva miliony obyvatel a díky mnohasetletým těsným vazbám se severoitalskými regiony a později s rakouskou monarchií se cítí být Slovany skutečně západními. Při hovoru se Slovinci ale spontánně zjišťujete, že jejich vztahy k příslušníkům ostatních národů bývalého společného federativního státu jsou emocionálně citlivým tématem a národními stereotypy se jen hemží. Dozvěděli jsme se například, že v restauracích na levé straně nábřeží se najíme dobře a levně, protože patří Slovincům, zatímco na pravé straně nás ošidí, a navíc si ani nepochutnáme – tyhle podniky totiž provozují Černohorci. Chorvaté, jejichž příhraniční vesnice jsou na dohled, prý chodí s nosem nahoru a ještě si dělají nárok i na slovinské moře. „Představte si, že náš župan (nejvyšší představitel kraje, obdoba našeho hejtmana, pozn. red.) je Srb,“ sděloval nám majitel apartmánu, v němž jsme bydleli, a významně přitom povytáhl obočí. „Zrovna hlásili v rádiu, že ho zatkli i s jeho syny kvůli korupci při rozdělování peněz z evropských fondů,“ dodal a bylo zřejmé, že místní mají jasno: Kdyby byl županem Slovinec, nic takového by se stát nemohlo. (Jak psychicky i vlastenecky úlevná taktika, říkala jsem si. Máme to v Česku jednodušší, nebo těžší, když víme, že za podobné korupční aféry si můžeme sami?)

Harmonika, nebo bendžo?
Co si představíte, když se řekne kuchyně, zvíře nebo nástroj? Psychologické experimenty probíhající už od 19. století prokazují, že kultura, ve které žijeme, a jazyk, v němž „myslíme“, velmi podstatně ovlivňují naše asociace. A tak se může snadno stát, že pod jedním souhrnným označením si lidé z různých kultur představí naprosto rozdílné konkrétní předměty. Ruská psycholožka Rogožnikova v roce 1988 provedla zajímavý pokus: ruským a anglickým dětem položila otázku, co se jim vybaví při označení hudební nástroj – a odpovědi srovnala. Zatímco prvňáci a třeťáci v Anglii si představili bendžo, zvonek, buben, kytaru a flétnu, stejně starým ruským dětem se vybavilo piáno, klavír, housle a harmonika. Podobně se lišily asociace ke slovům pokrmy, květiny či barvy. Ukazuje se přitom, že typické verbální asociace, které se díky kultuře a jazyku vytvářejí v dětství, se v dospělosti už příliš nemění. Sociolog Emil Chalupný se ve 30. letech minulého století zase pokoušel vystopovat z jazyka specifi cké rysy národní povahy. Při zkoumání češtiny například dospěl k závěru, že přízvuk na první slabice svědčí o tom, že Češi mají tendenci přicházet s originálními, kreativními nápady, ale po slibných počátcích už nejsou schopni dotáhnout je do konce.

Češi se vidí černě, mladí jsou nejkritičtější

Jak se tedy sami vidíme a jak nás vidí druzí? Poslední rozsáhlý průzkum na toto téma dokončily v roce 2011 Martina Hřebíčková a Sylvie Kouřilová z Psychologického ústavu v Brně. Mezi respondenty byli Češi, Slováci, Poláci, Rakušané a Němci. Zdá se, že podle našich mladých lidí je typický Čech méně přátelský a nudnější patron než podle dospělých. „Dospělí přisuzovali typickému Čechovi ve srovnání s vysokoškoláky o něco nižší míru neuroticismu a vyšší míru extraverze, otevřenosti vůči zkušenosti, přívětivosti, svědomitosti… Typický Čech je podle dospělých otevřenější estetickému prožívání, aktivnější, způsobilejší, cílevědomější, důvěřivější, otevřenější prožívat emoce, novátorštější, vřelejší a disciplinovanější. Dospělí přisuzovali typickému Čechovi více sociálně žádoucích charakteristik než vysokoškoláci,“ uvádějí autorky a dodávají, že při srovnání dat z podobných výzkumů od počátku století se ukazuje, že názory do značné míry korespondují s věkem dotazovaných – tehdejší mladí byli kritičtější a dospělí nás viděli o něco smířlivěji a lépe, podobně jako dnes. Zajímavé přitom je, že typický Čech je podle vysokoškoláků ještě o něco méně přívětivější, než se ukázalo ve výzkumu z roku 2003.

Zdálo by se, že typický příslušník rodného národa je podle našich vysokoškoláků něco jako nervózní nemluva, který raději nechce slyšet o žádných novinkách a při plnění povinností se dvakrát nepřetrhne. Ovšem v té části výzkumu, kde se měli respondenti vyjadřovat k vlastnostem skutečných lidí ve svém okolí, se překvapivě ukázalo, že reální Češi zdaleka tak nerudní a nesvědomití nejsou… (Obvykle se výzkumníci setkávají s tím, že respondenti vnímají typického představitele vlastního národa jako velmi přátelského, zatímco konkrétní lidi ze svého okolí hodnotí střízlivěji.)

Jak moc jsou Češi sami k sobě kritičtí, pomůže ukázat srovnání výsledků velkého mezinárodního výzkumu autostereotypů (Terracciano et al., 2005), kde se k míře vlastní přívětivosti vyjadřovali příslušníci 49 národů. „Z tohoto srovnání vyplývá, že jako méně přívětivého než typického Čecha posuzovali typického představitele vlastního národa pouze Libanonci, Američané, Argentinci a obyvatelé Hongkongu,“ uvádí Martina Hřebíčková.

Stereotypy napříč světem

Již zmíněný mezinárodní výzkum ve 49 zemích publikovaný v časopise Science přinesl i další zajímavé výsledky (Hřebíčková, 2011). „Jako nejvíce psychicky vyrovnané posuzovali typické představitele své země studenti na Filipínách, v Kanadě a na Novém Zélandu… Jako nejvíce přívětivé vidí typické představitele vlastní země účastníci z Burkina Fasa, Indie a Kanady,“ uvádí ve své knize Martina Hřebíčková. Za největší novátory se kupříkladu považují Rusové a Indové, za silně konzervativní pak Japonci, Turci nebo Chilané…

„Cílem rozsáhlého výzkumu však bylo především zjistit, jak se národní stereotypy shodují s tím, jak se vidí skutečné osoby v dané zemi. Posouzení typického představitele své země korespondovalo s posouzením reálných lidí pouze v Polsku, Libanonu, Austrálii a na Novém Zélandu,“ doplňuje M. Hřebíčková.

Výrazné rozdíly mezi typickým příslušníkem národa a reálnými lidmi se prokázaly například u německy mluvících Švýcarů, kteří se viděli jako konzervativní a obávající se změn, zatímco při posuzování skutečných krajanů se ukázali jako ti, kdo vítají změny a upřednostňují rozmanitost. „Sociální vědci měli vždy pochybnosti o správnosti národních stereotypů. Výsledky mezinárodního výzkumu nyní přinesly důkazy o tom, že většinou představy o typickém představiteli vlastní země s vlastnostmi reálných lidí v dané zemi nekorespondují. Je však možné, že příslušníci jiných zemí dokážou odhadnout národní stereotyp sousedů přesněji,“ domnívá se Martina Hřebíčková.

Jak nás vidí sousedé?

Zalistujeme-li znovu zprávou z nejnovějšího výzkumu národních stereotypů, zjistíme, že naši sousedé, tedy Němci, Rakušané, Slováci a Poláci, nás vidí celkově v mírně příznivějším světle, než se vidíme sami, rozdíly ovšem najdeme i v jejich optice. Sousedé z bývalého západního bloku Čechům přisuzují vyšší míru úzkostnosti, depresivnosti, nižší míru pozitivních emocí a otevřenosti ve srovnání s našimi slovanskými sousedy. Respondenti z německy mluvících zemí vidí Čecha jako méně pořádkumilovného a méně zodpovědného, než ho vidí Poláci a Slováci,“ uvádějí autorky výzkumu Hřebíčková a Kouřilová.