Online archiv

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA

Je určitě příjemnější setkat se s člověkem, který je naladěný optimisticky, než se škarohlídem. Pokud si ovšem myslíte, že pozitivní pohled je vždycky tím nejlepším receptem na zdraví a dlouhý život, mnohé odborné studie to zase tak jednoznačně nevidí…

Jednoho dne v roce 1828 se v ulicích Norimberka objevil podivný mladík. Přihrblá postava, nejistá chůze, neodpovídal na otázky, uměl se jen podepsat: Kaspar Hauser. Měl u sebe anonymní dopis o tom, že jej před 16 lety coby kojence na svém prahu našel jakýsi nemajetný člověk, který ho vychoval. To byla i na romantickou dobu první poloviny 19. století poněkud silná káva, a tak začalo vyšetřování. Zjistilo, že chlapec byl držen jen v malé tmavé místnosti, kam mu jeho „opatrovník“ dával jídlo, patrně chléb a vodu, protože cokoli jiného Kaspar zpočátku odmítal. Brzy se objevily spekulace, že jde o potomka a dědice významného šlechtického rodu, který byl vyměněn za jiného, lehce neduživého kojence, jenž zanedlouho zemřel, takže velkovévodský trůn byl volný pro potomky z nejbližší příbuzenské linie. (Vzhledem k tomu, že šlo o rod v německé historii významný, je kauza Kaspara Hausera stále živá. Historik Richard Händl ve svém blogu na webových stránkách Reflexu podrobně líčí dva pokusy o rozbor DNA, poslední v roce 2002 pracoval se vzorky potu z Kasparovy čepice, který byl porovnáván se vzorky DNA přímých ženských potomků Stephanie de Beauharnais, předpokládané Kasparovy matky. Jednoznačně průkazné však nejsou a panují i pochyby o regulérnosti dodaných vzorků - není prý vyloučeno, že rod, který stále ovládá rozsáhlá panství, rozhodně netouží po tom, aby se prokázalo, že se moci ujal podvodem.) Z psychologického hlediska je případ tajemného nalezence zajímavý minimálně ze dvou důvodů.

V roce 1969, kdy byl do kin uveden film Divoké dítě (L´Enfant sauvage) inspirovaný osudem francouzského chlapce z Aveyronu, čelila Amerika vlastnímu otřesnému novodobému případu vlčího dítěte, tzv. Genie. (Genie neboli džin byla přezdívka, pod níž se psalo a mluvilo o této dívce, která se jako džin vynořila na světě bez prožití dětství.) Genie byla svým despotickým otcem vězněna zavřená, a většinou dokonce svázaná v jediném pokoji se začerněnými okny. Otec ji od narození považoval za retardovanou (odborné posudky se na přesném zhodnocení jejího mentálního stavu však nikdy neshodly) a držel ji izolovanou od jakéhokoli jazykového projevu krom zlověstného štěkání, kterým Genii dával najevo její „neposlušnost“. Kvůli tomu nebyla Genie po svém osvobození z domácího vězení schopna jakéhokoli jazykového projevu. Protože se případ stal senzací (snad částečně i díky zmíněnému filmu), dostali američtí vědci brzy grant na zkoumání Geniina mentálního stavu a vývoje, přičemž se tým vědců, převážně lingvistů, soustředil zejména na otázku Geniiných jazykových kompetencí. V téže době se v akademických sférách vášnivě diskutovalo o teorii „kritického období“ pro schopnost osvojení jazyka (critical period for language acquisition). Podle teorie kritického období musí být jazyková kompetence postupně cvičena a vštěpována v určitém období (rozhodně do předškolního věku), přičemž po uplynutí daného času již plnohodnotné ovládnutí jazyka není možné. V té době 13letá Genie byla dokonalý „study case“, tj. případová studie, na níž se mělo prokázat, zda je teorie kritického období správná: Genie byla podle této teorie již příliš stará na ovládnutí prvního (rodného) jazyka. Zpočátku ovšem vše mluvilo proti tomuto závěru. Lingvistka Susan Curtissová, která Genii učila, přátelila se s ní a psala o jejím jazykovém vývoji dizertaci (která vyšla roku 1977), byla velmi optimistická: Genie se nadšeně učila nová slovíčka, chtěla vědět názvy předmětů, barev a všeho, co ji obklopovalo; rychle se také naučila mluvit ve dvouslovných větách, kterými při normálním vývoji mluví děti přibližně do tří let. Problémem ovšem bylo, že Geniin lingvistický vývoj se brzy zastavil; v pozdějších článcích popisovala Susan Curtissová, že Genie sice vládla velkou slovní zásobou, rozuměla i složitým promluvám druhých, dokázala některé větné prvky poskládat gramaticky správně (např. adjektivum a substantivum), ale sama nikdy nebyla schopná tvořit skutečně gramaticky správné věty (neovládala plurál, pravidla negace, časování sloves a další složitější lingvistické prvky). Případ Genie tedy hrál teorii kritického období do karet, protože se ukázalo, že Genie se nikdy skutečně mluvit, tedy ovládat gramaticky správně jazyk, nenaučila. Zatímco její nonverbální kontakt s okolním prostředím se rozvíjel od počátku velmi rychle, částečné jazykové dovednosti mizely při každém projevu sociální nebo psychické deprivace, které Genii v životě provázely. Přestože stále není jisté, jaká hranice pro osvojení jazyka je skutečně „kritická“ a zda po jejím uplynutí opravdu není již principiálně možné osvojit si jazyk, jedno zůstává jisté: zatímco nonverbální projevy jsou „intuitivní“ a po jejich potlačení se velmi rychle probouzejí znovu k životu, ovládání jazyka a jeho gramatiky je natolik náročné, že sociální a psychická deprivace v raných fázích dětského života je pro ně nejen neblahá, ale pravděpodobně dokonce zcela osudná.

Známe to z přírodopisných filmů: člověk odchová opuštěné mládě divokého zvířete a pak se dlouho trpělivě snaží o jeho návrat do původního prostředí. Napjatě čeká, jak to dopadne. Co když se situace obrátí a adoptivním rodičem se lidskému mláděti stane zvíře?

Poznáte sympatický pár, vnímáte, jak se k sobě hodí, jak se mají rádi, a nejspíš se nezbavíte myšlenky, že jim to klape i za dveřmi ložnice. Přesto to tak není. Oba stojí hodně úsilí, aby jim to právě tady klapalo. On je totiž fetišista.

Když jsem našla staré dopisy z letních táborů, zmocnila se mě nostalgie a zároveň zvědavost. Píšou dnes děti rodičům stejně jako kdysi? Dokážou rodiče zabavit dětem mobilní telefon a přibalit jen korespondenční lístky? Nebo byste chtěli své dítě spíše denně slyšet?

7. část

Existuje nespočet „zaručených“ návodů, jak svést ženu. V poslední době se objevuje i přístup forenzního svádění. Tedy na základě systematického, experimentálního přístupu na mnoha a mnoha pokusných subjektech ověřit, jaké techniky a za jakých podmínek skutečně fungují.

Pod pojmem časosběrný dokument nám jaksi automaticky na mysli vytane jméno Heleny Třeštíkové, první dámy dokumentu, která jej dokázala pozvednout na úroveň, pro niž se nezdráháme na něj jít i do kina.

/ Anketa /

I když se rozhodnutí přestat kouřit může zprvu zdát jako neotřesitelné, odhodlání obvykle po čase slábne. A právě tomu se pokusili zabránit britští vědci pravidelným zasíláním motivujících SMS na mobilní telefony odvykajících kuřáků. Textové zprávy dodávající odvahu a posilující původní přesvědčení přijímalo téměř 3 000 lidí, kteří se rozhodli skoncovat s kouřením. Přesným obsahem každé SMS se přitom zabývali odborníci na problematiku závislosti na tabáku. Zaměřili se především na poskytnutí podpory v čase do naplánovaného „dne D“ i na rady ohledně abstinenčních příznaků a prevence případného zvyšování hmotnosti. Dobrovolníci si tak mohli přečíst například: „A je to tu! Den D! Zahoď všechny svoje cigára! Dnes s tím nadobro skoncuješ, ty to zvládneš!“ nebo „Abstinenční příznaky trvají v průměru méně než pět minut. Zkus se nějak rozptýlit, například pomalu popíjej sklenici vody, dokud chuť na cigaretu nepřejde.“ Vybraní kuřáci přijímali denně pět SMS po dobu pěti týdnů a celých následujících šest měsíců tři SMS týdně. V případě potřeby pak měli možnost zaslat heslo „bažení“ nebo „selhání“, po kterém okamžitě obdrželi povzbuzující zprávu. Po půl roce byly pomocí laboratorních testů výsledky skupiny kuřáků motivovaných textovými zprávami porovnány s úspěšností těch, kteří odvykali bez této pomoci. A skutečně se ukázalo, že díky pravidelnému zasílání SMS se z původních 4,9 % zvýšila úspěšnost odvykání kouření na téměř 11 %. Ať už odvykající kuřáci chápou textovky jako neviditelného přítele, nebo jakýsi dozor, v každém případě tato pomoc, zdá se, funguje.