Online archiv

Vydání: 9/2014

POD JABLONÍ

Jana Kárníková, 9/2014

Dobré odpoledne, zdravím popáté

9/2014
Ukázka z knihy

Radostná kniha o smutku, smutná kniha o radosti

Marie Těthalová, 9/2014
Taková je prvotina norské autorky Kjersti A. Skomsvoldové, kterou pod názvem Čím jdu rychleji, tím jsem menší vydalo pražské nakladatelství Argo. Hrdinkou příběhu je žena, která čte nekrology. Autorka byla hostem letošního knižního veletrhu v Praze a představila na něm českou podobu své knihy.

Vzdělávání: benefi t moderního zaměstnance

9/2014
Jaké trendy ve vzdělávání převládají? Co upřednostňují lidé na jednotlivých pozicích? Pomáhá vzdělávání k motivaci pracovníků? Odpovědi jsme hledali s generálním ředitelem poradenské a servisní společnosti Everesta Radomilem Bábkem.

V péči o druhé jsem se našla

red, 9/2014
Magda Kümmelová tvrdí, že sklony pomáhat druhým měla „odjakživa“. Na novou profesní cestu ji však nasměrovala až zkušenost s nemocí maminky. Lékaři ji chtěli poslat do léčebny dlouhodobě nemocných, což paní Magda nechtěla dopustit. Nakonec se dozvěděla o možnosti péče hospice v Prachaticích, kde s maminkou strávila poslední chvíle. Od té doby se stará o těžce nemocné pacienty v tomto hospici a snaží se, aby se i ostatní dozvěděli o této možnosti. V hospici se totiž nevyléčitelně nemocným i jejich rodinám dostává kompletní zdravotní, sociální i spirituální péče v láskyplném a velmi příjemném prostředí. Paní Magda začala v prachatickém Hospici sv. Jana pracovat nejprve jako dobrovolník, postupem času přebírala roli jakéhosi „laického psychologa“ pro těžce nemocné, jejich rodiny a také pro pozůstalé. „Rozhodla jsem se získat kvalifikaci v tom, co jsem již dělala. Díky mému osvědčení může nyní hospic oficiálně prezentovat a nabízet tyto služby,“ říká Magda Kümmelová. Jejích služeb mohou využívat všichni i ti, kterým někdo blízký umírá nebo již zemřel i jinde než v hospici. „Díky kurzu jsem načerpala další zkušenosti a znalosti. Mohu teď pozůstalým poskytovat odbornou pomoc i kvalifikované rady, například částečně i z oblasti pohřebního a hřbitovního práva či občanského zákoníku,“ říká paní Magda, která mimo jiné provozuje také web hospicpt-zivyweb.webnode.cz, kde se věnuje těmto důležitým, u nás bohužel stále opomíjeným tématům. Paní Kümmelová vynakládá značné úsilí, aby se veřejnost o poskytování služeb pozůstalým dozvěděla a tyto služby se tak staly běžnou součástí péče jako v zahraničí. „Zařazení této profese do Národní soustavy kvalifikací byl podle mě skvělý nápad, protože jsem přesvědčená, že je to užitečná věc. Nejen kvůli pozůstalým, kteří bývají bezradní, ale i kvůli novým pracovním příležitostem v tomto oboru.“ Jedním z členů hodnotící komise při zkouškách v oboru poradenství pro pozůstalé je zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj Tomáš Kotrlý. Jak říká, zkoušky průvodců a utěšitelů v zármutku nejsou pro každého, jedná se o praktickou nápomoc plnou emocí a bývá velmi náročná na zvládání nečekaných krizových situací. „Absolventi musí umět upravit zesnulého, řídit vzpomínkové obřady, vyřizovat kondolenci i obratně komunikovat s pohřebními službami, krematorii a správci hřbitovů.“ Zajímavostí je, že největší zájem o složení kvalifikačních zkoušek mají ženy středního věku. Tomáš Kotrlý vidí největší přínos zkoušek nejen v nabytých znalostech a ověřených dovednostech, ale i v posilování veřejné kontroly nad hodnotami posledních věcí člověka. „Je to velmi přínosné pro celý obor, protože se z absolventů zkoušek stal kolektiv kriticky smýšlejících lidí se stejným zájmem a na jeho základě vytvořili jakýsi cech, který poskytuje poradenství pro pozůstalé se znakem kvality. Účastníci se občansky sdružují i po skončení zkoušek a chtějí nadále spolupracovat,“ uzavírá.

Víra ve spravedlivý svět

9/2014
Kdo s čím zachází, tím také schází. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Tato a jiná přísloví našich prapředků vzbuzují příslib či naději, že spravedlnost, pořádek a řád někde tam venku, nezávisle na nás, existují. Můžeme se však skutečně spoléhat na spravedlnost „z vyšší moci“, nebo se jedná jen o příběh vítězství dobra nad zlem končící v okamžiku, kdy zavíráme knihu pohádek a odkládáme na noční stolek své růžové brýle? Potřebou věřit, že svět je spravedlivý a že každý dostává, co zasluhuje, se zabýval v 60. letech minulého století americký psycholog Melvin J. Lerner. Tento fenomén nazval vírou ve spravedlivý svět. Ten podle Lernera souvisí s uvědomováním si vlastní zranitelnosti. Abychom ji co nejvíce chránili, věříme, že za dobré konání, píli či poctivost sklidíme dříve nebo později úspěch a uznání. Prostě něco, co naši píli vykompenzuje a co v nás posílí pocit bezpečí a stability, protože dokážeme odhadnout, jak se svět zachová, zachováme-li se my určitým způsobem. Tato představa spravedlnosti může mít původ v našem dětství. Jako malí jsme překročili zákaz nebo nedbali varování a sáhli jsme na rozpálenou plotnu, přivřeli si prsty do deštníku, ztratili klíče z rozepnuté kapsy nebo si nešetrným zacházením rozbili hračku. A nadto jsme ještě dostali na zadek se slovy: „Vidíš, já jsem ti to říkal“ nebo „Dobře ti tak, když neumíš poslouchat“. Tehdy a ještě mnohokrát poté jsme se ujistili, že není radno provádět věci, které se dělat nemají: zavánějí trestem, ztrátou náklonnosti milovaných osob, úbytkem sladkostí… V okamžiku, kdy se naučíme oddálit bezprostřední uspokojení našich potřeb (např. si z vlastní vůle dopřejeme čokoládu až poté, co dopíšeme domácí úkol), uzavřeme jakousi vnitřní dohodu. Na jejím základě pak předpokládáme, že budeme-li jednat podle vnějších očekávání, naše jednání bude odměněno. Tato víra nám pomáhá setrvat u cílů, u nichž se pozitivní výsledek dostaví až po delší době. Pokud bychom jí nedisponovali, podle Lernera by dosahování dlouhodobých cílů bylo mnohem obtížnější -jednali bychom spíše impulzivně a zbrkle než uvážlivě a promyšleně.

Zbavím se koktání?

9/2014
Koktavost postihuje kolem 4 % dětí a 1 % procento dospělých. Velká většina z nich vnímá poruchu řeči jako svůj společenský handicap. Mnozí se vyhýbají konverzaci, dokonce rezignují na vyšší vzdělání, strach z komunikace může vyvrcholit sociální fobií.

Když tělo stůně za duši

Miroslav Orel, 9/2014
Somatoformní poruchy:

Už máte svého terapeuta?

9/2014
Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.

Narativní psychoterapie v práci se vztahy

Olga Kunertová, 9/2014
Když cokoli vyprávíme druhým lidem, dáváme událostem dějovou linii - něco zdůrazníme, jiné potlačíme, v určitém světle ukazujeme i sami sebe. Pro kvalitu našeho života je klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem. Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme, aktivitu, jež spočívá především v komunikaci. Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jejich akčními figurami, obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme. Není to ani špatně, ani dobře, je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Zapomínáme však na to, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. A to se nám stává osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv. „Má mě rád, nebo ne?“ ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, jíž by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, avšak ti, oslovováni stále stejným způsobem, se chovají zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

Co přinese reforma psychiatrie?

Daniela Kramulová, 9/2014
Zeptali jsme se Martina Hollého:

Slibný vývoj v terapii nočních můr a PTSD

9/2014
V čísle 5/2014 jsme se zmínili o využití tzv. bdělého snění (lucid dreaming) v terapii nočních můr (Jak vyléčit noční můry, D. Kamarádová a kol.). Jedná se o stav, kdy si uvědomujeme své sny a jsme schopni určovat jejich obsah. Jaká je však biologická podstata bdělého snění a lze je navodit i jinak než tréninkem při psychoterapii? Stav je do jisté míry podobný popsané pseudoinsomnii - tedy mozek současně spí i „je vzhůru“. Projevuje se to intruzemi „bdělých“ gama vln do spánkových vln delta v oblasti čelních a spánkových laloků. V bdělém stavu je činnost těchto dvou oblastí synchronizovaná a spojuje naše myšlenky, pocity, vzpomínky a volní procesy v jeden vědomý celek (gama vlny). Naopak v REM spánku, kdy se nám zdají sny, je činnost předních a spánkových laloků za normálních okolností rozpojená (vyskytují se pouze vlny delta), a proto si své sny neuvědomujeme ani je nemůžeme ovládat. Vyskytnou-li se však během spánku v těchto oblastech kromě typických vln delta také intruze gama vln o frekvenci 40 Hz, činnost laloků se opět synchronizuje a my sníme i bdíme současně. Experimenty s transkraniální elektrickou stimulací o frekvenci 40 Hz se vědcům na univerzitě ve Frankfurtu podařilo u dobrovolníků stav bdělého snění navodit: jedná se svým způsobem o obrácený postup transkraniální stimulace za účelem potlačení pseudoinsomnie a současně slibný směr výzkumu biologické léčby PTSD a jiných stavů spojených s nočními můrami.