Online archiv

Jedním z humanistických principů je i snaha o sociální integraci postižených. Švédsko má, jak známo, dobře rozvinutý sociální systém, a tím pádem by i integrace postižených měla být na vysoké úrovni. Chtěla jsem se o tom jako studentka oboru psychopedie přesvědčit, a tak jsem v této zemi absolvovala studijně-výzkumný pobyt. Předmětem výzkumu byli především lidé s mentálním postižením. Poznatky jsem získávala prostřednictvím rozhovorů s odborníky i laiky, kteří se angažují v oblasti pomoci dětem či lidem s postižením vůbec.

Šestadvacetiletá Jana Kučerová je profesionálním zdravotním klaunem. Vystudovala JAMU v Brně, zabývá se divadelními a pohybovými workshopy pro děti i dospělé, divadlem s dětmi a pro děti, interaktivním a pouličním divadlem. Jako sestra Sádra (každý zdravotní klaun má nějakou přezdívku) se specializuje na přesné měření pulzu na nose, kouzlení s kelímky a míčky a odemykání doktorské tašky na dálku. Se staršími dětmi a svými kolegy připravuje cirkusové vystoupení. Měsíčně navštíví asi 10 dětských oddělení, celkem jde asi o 130 dětí, většinou ve věku od 1 do 15 let.

Oddělení dětské onkologie vzniklo v Dětské fakultní nemocnici v roce 1998, od roku 2002 se stává Klinikou dětské onkologie (KDO). KDO v současnosti disponuje moderním oddělením, které je tvořeno celkem třemi lůžkovými stanicemi (20 lůžek pro standardní péči, 8 lůžek intenzivní péče a 6 lůžek nově vybudované transplantační jednotky) a ambulantním traktem (2 ambulance a denní stacionář s 5 lůžky). Na KDO Brno jsou přijímány všechny děti od narození do 18 let ze spádové oblasti celé Moravy a Slezska s prokázaným nádorovým onemocněním nebo s podezřením na nádorové onemocnění.

Projekt s názvem „Zůstat v kontaktu - zvýšení kvality vzdělávání dlouhodobě nemocných dětí“ zahájila od 1. září Speciální základní škola při fakultní nemocnici Motol. Hlavním cílem projektu je zvýšení kvality výuky na speciálních školách při nemocnicích s ohledem na poskytnutí hodnotnějšího vzdělání žákům těchto škol, jejich hladké zapojení do vyučovacího procesu na normálních školách a bezproblémový návrat do života po odchodu z nemocnice.

Občas nás může velmi zarazit nekultivovaný projev dětí a mladých lidí. Primitivní vyjadřování plné vulgárních výrazů, chudý slovník nebo věty, které jsou kusé, postrádají smysl, nejsou srozumitelné. Rovněž učitelé si stěžují na vyjadřovací schopnosti žáků. Kde je zakopaný pes?

„Stávající školská legislativa se jeví na první pohled tak, jako by školám a učitelům přinášela nutnou míru autonomie, jak to vyžadují tendence ve vývoji společnosti. Ve výsledku se opak stává pravdou, a dodržování současných školských právních norem dokonce ohrožuje kvalitu českého školství. Proto my, níže podepsaní (...) požadujeme odsunutí termínu, od něhož jsou školy povinny postupovat podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), minimálně o dva roky (...) a změnu koncepce maturitní zkoušky vypuštěním její společné části.“ Tak zní základní požadavky petice za změnu školského zákona adresované Parlamentu ČR. Tato petice je doprovázena „sesterskou“ peticí, adresovanou ministerstvu školství, která žádá konkrétní změnu platného RVP ZV - především „zredukování a přeformulování závazných očekávaných výstupů“ - tak, aby více odpovídala reálným možnostem žáků a škol.

Dvěma pedagogům ve vedoucích funkcích jsme položili následující dvě otázky: 1. Nakolik se ztotožňujete s tím, že školství negativně ovlivňují vžité představy o ženách a mužích? Mají muži určité „vrozené“ předpoklady pro obsazování vedoucích funkcí? 2. Je ospravedlnitelný přístup ředitele, který má na škole málo mužů a chce si je udržet tím, že jim dává např. častější suplování, vyšší odměny či osobní hodnocení?

Pane Lejsku, co vás asi vede k domněnce, že jsou ženy řízení neschopné? Žádný vědecký výzkum nic takového neodhalil, žádný gen vůdčích schopností neexistuje, a vy proto můžete vycházet jen ze dvou předpokladů: z tradičního pojetí rozdělení společenských rolí a ze své vlastní zkušenosti. Možná prostě nemáte rád ženy. Ale možná jenom soudíte, že muži mají rozhodovat o veřejných věcech a ženy vládnout doma v rodině. Mluvíte o svých kolegyních jako o neschopných nižších bytostech. Proč? Nejspíš jste je jako takové sám poznal. Jako všichni čeští muži jste od tří let procházel výhradně rukama rázných žen, ve školce, na školách, v ordinacích, na úřadech, nikde žádný mužský vzor a často vás to muselo tupit, protože jste nikdy nepřestal věřit ve svou mužskou nadřazenost. Škola osazená uťápnutými učitelkami a ředitelem, který se považuje za výkvět velkorysosti a řídících schopností, nemůže být dobrá ani moderní. (...) Pokud se v nejbližších dnech aspoň jedna z vašich podřízených vzbouří a požádá vás, abyste se za svůj výrok veřejně omluvil, měl byste jí dát pořádnou prémii. Přesně to totiž bude ta správná učitelka pro naše děti. Pro kluky i pro holky.

Velký mediální rozruch nedávno nevyvolala Analýza odměňování žen a mužů ve školství, kterou si nechala vypracovat Otevřená společnost. Pozornost nevzbudil ani tak samotný text analýzy, jako komentování jejích závěrů ze strany mužů. Z textu vyplývá, že za rozdílem mezi platy učitelů a učitelek na základních a středních školách (muž průměrně 21 863 korun, žena jen 16 754 Kč - Český statistický úřad, 2003) stojí nejen objektivní příčiny, ale i tzv. genderové stereotypy, tedy vžité představy o mužích a ženách.

V minulém čísle jsme psali o setkání, kde učitelé češtiny diskutovali o tom, jak učit svůj předmět. Nejen učitelé, ale i rodiče si málem zoufají nad tím, že dnešní děti téměř nečtou. Jak se s tím vyrovnat? Nakolik může čtení, či naopak nečtení knížek ovlivnit budoucí život dítěte? Tato otázka se táhne celým následujícím rozhovorem s ostravským spisovatelem a překladatelem Janem Balabánem, držitelem literární ceny Magnesia Litera 2005 za soubor povídek Možná že odcházíme.