Online archiv

Kathryn Harper, Claire Medwell Oxford, Macmillan 2008

Miroslava Sloupová, ilustrace Edita Plicková Praha, Portál 2011

VYCHOVATELKA ŠD A JEJÍ PLATOVÁ TŘÍDA

V dnešní době jsou v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie kladeny na učitelky mateřských škol velké profesní nároky. V moderní mateřské škole má proto svůj význam i místo projektování. Jak projektování pedagogické práce, projektové metody výuky, projektování dílčích projektů a akcí školy, tak i projektování za účelem získání grantové podpory. Škola, ve které pracuji, se také snaží v procesu zkvalitňování předškolního vzdělávání co nejlépe obstát. Využili jsme proto možnosti poskytování dotací z evropských strukturálních fondů. Protože stav hřiště byl naprosto nevyhovující potřebám dětí předškolního věku a jejich bezpečnosti při provozování pohybových aktivit v rámci vzdělávacího programu, rozhodli jsme se pustit do výstavby hřiště nového. Naše škola se proto zapojila do grantové aktivity a využila grantové podpory EU v rámci operačního programu ROP NUTS II Moravskoslezsko 2007 - 2013. Vznikl tak úspěšný projekt „Rekonstrukce dětského hřiště Mateřské školy v obci Horní Město“, jehož hlavním cílem se stala podpora komunitní role, zkvalitnění kurikula mateřské školy, posílení spolupráce s veřejností a volnočasových aktivit dětí v obci. V současnosti hřiště využíváme už více než jeden rok a s velkým potěšením můžeme konstatovat, že se naše vynaložené úsilí při přípravě a realizaci projektu vyplatilo. Práce to byla sice nelehká a časově náročná, ale stálo to za to. Podařilo se nám zlepšit prostředí naší mateřské školy a rozšířit nabídku školy i možnosti nejen pro „naše“děti, ale také pro širokou veřejnost.

V naší školce se snažíme pomáhat přírodě, a to i díky projektu Za Klokočskými zvířátky, jehož významným partnerem je také naše školka. Projekt zahrnuje koncepci vybudování pohybově-informační stezky pro děti i dospělé. Po cestě klokočským lesem bude pro malé i velké návštěvníky připraveno několik zastavení se zajímavým úkolem pro děti. Zahrají si na zvířátka i se zvířátky a dalšími obyvateli lesa. Hravou formou tak děti i jejich rodiče získají základní informace nejen o samotném lese, ale také o jeho tajuplných bytostech. První část našeho projektu jsme uskutečnili loni v dubnu. Do naší mateřské školy přijel ornitolog Miroslav Dusík, aby nám vyprávěl o ptáčcích, jejich druzích, obživě a způsobu života. My jsme mu na oplátku předvedli 26 vyrobených ptačích budek od našich šikovných tatínků a dědečků. Odpoledne probíhalo společně s rodiči vyvěšování těchto ptačích obydlí. V klokočském lese se nás sešla spousta. Společně jsme se vydali na cestu vyhledat nejvhodnější stromy. Pak stačilo kladívko, hřebík a ptačí domek byl na svém místě. Za jejich výrobu děkujeme. Věříme, že se brzy zase na tomto místě sejdeme a strávíme opět společně příjemné odpoledne.

K dávným lidovým tradicím dozajista vždy zjara hned po masopustu patřilo vyhánění zimy, vlastně takové ukončení její vlády v přírodě. Současné děti již tuto starou tradici ani neznají, a tak jsme se jim ji snažili přiblížit aspoň ve školce. Při společných dopoledních hrátkách a obnovování tradic jsme vytvořili ošklivou Morenu čili Smrtku z látek, vaty a dřevěného kůlu, děti jí nakonec na krk pověsily věnec z kvítí jako symbol jara. Byla opravdu ošklivá a my se všichni už těšili až se jí a současně i zimy zbavíme. Její osud byl tedy zpečetěn a jedno odpoledne bylo vyhrazené na velký slavnostní průvod s Morenou. Nebylo to jen tak obyčejné procesí -čekalo na nás i rodiče s dětmi několik překvapení. Vybaveni všelijakými hudebními nástroji jsme jako velká skupina vyrazili směrem k nedalekému rybníku Oko. Zpívali jsme písničky a dělali vydatný hluk a každý, kdo šel okolo, se mohl k našemu průvodu připojit. U Oka to však nebylo jen tak - čekal tam na nás vodník, který nechtěl dovolit vhození Moreny, dokud mu nesesbíráme všechny jeho pentličky. Nakonec se to podařilo, jeden ze šikovných tatínků rozhoupal Morenu nad vodou a šup tam s ní! Doprovodili jsme ji jarní písničkou a papírovou kytičkou puštěnou na vodu, kterou si děti také vyrobily ve školce. Radost byla veliká, ale tím naše putování nekončilo - museli jsme to jaro pořádně probudit a tak cesta vedla lesním parkem až k Hejkalovi, který pro nás měl další úkol. Nejprve se nám trochu schovával, protože byl plachý, ale potom si s dětmi dokonce popovídal. A co že jsme to pro něj měli udělat? Přiznal se, že vzal vodníkovi pentličky, ale vítr mu je rozfoukal - děti se tedy rozběhly posbírat po lesoparku všechny barevné stuhy. Pak jsme již hejkalovi zamávali a zamířili zpět na školní zahradu, kde nás očekávala víla Jarněnka - spokojená, že jsme jí předali vládu nad jarem posbíráním kytiček v parku a zprávou, že Morena je již z kola venku. Poděkovala dětem, odměnila je pokladem, který si ovšem děti musely na zahradě najít a rozloučila se s námi. Měla totiž moc práce - chystat všechny ty jarní květiny, na které se těšíme, a probudit zimní spáče. Děti byly zvědavé, zda Morena odplavala, nebo zůstala na vodě, a to pro nás byla další záminka navštívit při vycházce zmíněný rybník. Skutečně tam nebyla a na zpáteční cestě nás již lechtalo jarní sluníčko. Ještě několik dní probíhaly ve školce výměny zážitků z této vydařené odpolední akce, která si kladla za cíl obnovení této prastaré tradice. Myslím, že se nám to i povedlo.

V našem malém sloučeném zařízení ZŠ a MŠ ve Vernéřovicích na Broumovsku každoročně žáci základní školy připraví pro děti z mateřské školy společně se svými učitelkami a vychovatelkami zajímavý projekt, který umožní dětem blíže poznat prostředí budovy základní školy, seznámit se se svými budoucími učiteli i se spolužáky a prožít příjemné dopoledne v přátelské atmosféře. Letos si žáci ZŠ pro mladší kamarády z MŠ připravili projekt Den ve vesmíru. Jednotlivé učebny byly planetami, na nichž kosmonauti, roboti a mimozemšťané zadávali dětem z mateřské školy různé úkoly. Za ně si pak malí návštěvníci vesmíru vysloužili jeden dílek součástky k raketě. Když se jim podařilo všechny dílky sestavit do správného celku, letu do vesmíru opravenou raketou již nic nebránilo. Potom si všechny děti vzájemně vyměnily mezi sebou dárky vlastní výroby a předškolní děti se tak mohly těšit k zápisu do první třídy, který proběhl hned následujícího dne.

Před dvěma lety jsem dostala nabídku, jestli chci s dětmi ve školce chovat šnečky známé také jako oblovky nebo achatinky. Proč ne, řekli jsme si s dětmi a do týdne jsme měli v akváriu deset šnečků, kteří skoro nebyli ani vidět. Sehnali jsme si materiály a informace o tom, co potřebují, jak se o ně starat, co dělat… Z malých mrňousků vydrželi tři - Servác, Pankrác a Bonifác - a rostli jako z vody. Děti pomáhaly s čištěním, nosily z domu dobrotky, plnily koupátko vodou, složili jsme si šneččí básničku. Největším zážitkem bylo koupání a šneččí mazlení. Pohladit šnečka jemně po krčku, pozorovat, jak vystrkují růžky, koukat, jak baští salát, to bylo něco jiného než si prohlížet obrázky v knížce!!! Děti se naučily, co se šnečkům líbí, co ne, chránily je a dávaly na ně pozor. Sem tam nějaké to „fuj!!!“ se časem změnilo na „Já chci taky“ a šnečci do naší třídy „Sluníček“ prostě patřili. Když bylo venku hezky, nosili jsme je do travičky vyvenčit, zkoušeli jsme je modelovat, namalovali jsme i krásné obrázky, které zdobí třídu. Chodily se na ně dívat děti z vedlejších tříd, rodiče, známí a jejich úctyhodná velikost a délka 25 cm dokazovala, že se staráme dobře. A co teprve ta radost, když jsme našli 30 malinkatých vajíček!!! Zřídili jsme další akvárium a vypiplali všech 30 šneččích miminek, které si po dvou měsících rozebrali rodiče pro děti domů!!! Šneččí rodina se rozrostla, děti přicházejí hlásit, jak se jejich šnečkům doma daří, rodiče se chodí radit a chlubit, jak rostou. Jsem moc ráda, že i takový nenápadný tvoreček jako šnek, kterého si běžně v přírodě moc nevšímáme, udělá dětem ve školce radost a učí je, že všechno živé je třeba chránit.