SIGNÁLY Z VENUŠE - VPRAVO DOLE

Vpravo dole

Neznámá ves, neznámý Mars, neznámá Venuše.

Na stole leží Venuši adresovaná pozvánka na slavnostní recepci vyslanectví nejmenované asijské země, co ji za své území považuje jiná velká nejmenovaná asijská země.

Venuše (natěšeně): „Tak půjdem?“
Mars: „Cože? A proč jako?“
Venuše: „Tak zaprvé mi už asi deset let nepřišla pozvánka s R. S. V. P. na pořádnou snobštinu a tipuju, že dalších deset let zas nepřijde. Navíc je to výraz podpory té menší zemi a odporu té partě, co podporuje tu větší!“
Mars: „Hm... ale je to taky pro manžely?“
Mars studuje pozvánku.

Venuše: „Jo, tak to nevím, já jsem se zarazila na tý části s dress code, jak tam píšou ty koktejlový šaty, budu si je muset koupit, tak jsem pak ani dál nečetla...“
Mars: „Koktejlový šaty je úplně poslední slovo prťavým písmem vpravo dole.“
Venuše: „Vidíš... já to asi četla z toho pravýho rohu, od těch opravdu důležitejch informací, víš?“

Kapitán Demo

Poklidné ráno v prázdninovém apartmánu. Rodina se probouzí, Otec a Syn. 

Otec pustil nějaké písničky. 

Synovo utrpení nezná mezí: „Uf! Co to je? To je děsný, dyť se ten text furt opakuje! Vypni to, obtěžujeme sousedy! Je to moc nahlas!“

Otec: „Tak něco pusť ty.“

Na displeji notebooku se objeví Kapitán Demo.

Syn: „To je pořádná moderní muzika!“

Otec: „Ty jo, ten je fakt vtipnej. Fakt dobrej!“

Otec bere do ruky mobil a googlí si.

Po chvíli: „Hele, je jen o rok mladší než já!“

Syn: „Ale ví, jak se dělá pořádná moderní hudba, ne jako tamto, sorry, tati.“

Otec googlí dál. 

Po chvíli se uchechtne: „Tak to je fakt vtipný, ty písničky, co se ti nelíbily, to je jeho táta.“

Syn: „Hm, ale písničky teda fakt psát neumí.“

Otec propuká v huronský smích: „Taky si je nepíše. Víš, kdo mu je píše?“

„To je jedno, nějaký blbý písničky. Každej to neumí jako kapitán Demo, fakt ne!“

Otec stěží artikuluje: „Psal to Kapitán Demo včetně hudby a pak tu desku svýmu tátovi i produkoval.“

Proč to dělali?

Neznámá ves, neznámá matka, dítě, opakování vyjmenovaných slov.

Dítě: „A není na to nějakej lajfhek, na tyhlety slova?“

Matka: „Myslíš jako nějakej fígl? Mohl bys mluvit česky?“

Dítě: „Já mluvím česky! Vo co je fígl víc česky než lajfhek? Ha?!“

Chvíle ticha. Dítě studuje seznam vyjmenovaných slov, neb si je potřebuje osvěžit.

Dítě: „Slynout? Co je to slynout?“

Matka: „Éééé... jako... to se dost těžko... jakože slynul být nějakým... že se to tak o něm říkalo, nebo že tak byl známý...“

Dítě: „Oukej, takže to v životě nepoužiju a eště se mi to splete se slinou. Supr!“

Chvíle studia.

Dítě: „Cože? Co je vydrovka?“

Matka: „Nevím, asi něco s vydrou. Prostě je tam tvrdý y.“

Dítě: „Né – jazykozpyt? Co to zas je? Můžeš mi říct, kdo tu češtinu vymyslel?“

Matka: „Obrozenci. Včetně toho jazykozpytu.“

Dítě: „A proč to vymysleli tak blbě? S vyjmenovanejma slovama? To jako ti – píp – neměli děti nebo co? Kdo se to teď má učit?“

Lenka Kosková-Třísková

manželka, matka a ajťačka ze vsi v Sudetech – a o tom všem občas píše na http://lenkakt.blogspot.com/. Tam – stejně jako v našem časopisu – platí, že veškeré postavy jsou smyšlené a rozhodně nejsou v žádném příbuzenském vztahu s autorkou…