My lidi jsme zvláštní zvířata

Vy jste v lázních?

Ano, nějakým nedopatřením. Jsem oběť koronaviru (smích). 

Vy jste se nakazil?

Ne, ale moje žena měla operaci kyčle. Tak jsem tu čtyři neděle.

Baví vás to?

Nic neudělám, protože je to tu demoralizující. Já jsem bordelář, ale tenhle systém je ještě horší. Máme tady třičtvrtěhodinové pauzy mezi procedurami, a za tak krátkou dobu nic nevymyslíte. A po obědě jste jak zmlácený, dáte si dvacet, to se protáhne a najednou je večer. 

Dále čtěte Šmejdi a obchod se zdravím

Jak jste prožil karanténu?

Pracovně. Těsně před ní jsme dotočili Kabinet dr. Honzáka v České televizi. A do toho padla karanténa, takže jsem dostal telefon, abych mohl divákům odpovídat na otázky k pořadu. Ale lidi se ptali spíš na své potíže s koronavirem. Pak jsem fungoval jeden den jako telefonní ambulantní psychiatr v Remedis. A nejhorší to bylo v IKEMu, kde počítače nebyly ochotny se navzájem poslouchat, takže jsem musel přepisovat recepty a chodit s nimi na poštu. 

Takže v téhle hypertechnické době jste chodil s recepty na poštu?

Ano, ale nestěžuju si, bylo to fajn.

Jak fungovalo ordinování po telefonu?

Větší část lidí, co mi volali, byli mí stálí pacienti, se kterými jsem zvyklý komunikovat i e-mailem. Takže to nebylo nic, co by nás rozhodilo. Třetina byli noví. To byla ta doba, kdy – když jste nekašlal a neměl teplotu –, se o vás doktor absolutně nestaral. A ti lidé se pak chytli na tyhle telefonní linky. Ale všechno to nějak šlo. Třeba sestřičky v té krizové situaci skvěle fungovaly. Všechno se nedělalo zcela podle předpisů, ale fungovalo to. Připomíná mi to jednu povídku z takového starého, ještě předválečného  Baťova magazínu o důlní společnosti v Africe. Ta posílala tuny uhlí do Anglie, ale zapomínala posílat o těch tunách hlášení. To naštvalo ředitele společnosti a poslali tam úředníky, kteří posílají hlášení. Takže začalo chodit hlášení, ale přestalo chodit uhlí… Tak je to s byrokracií.