Dát si v klidu kafe

Proč nežijeme věčně, nebo aspoň pár set let? A proč u toho nejsme nekonečně šťastní? Lidský organismus by toho podle všeho byl teoreticky schopný, kdyby se víc staral o sebe a méně o okolí. Za tím, že nejsme nesmrtelní a nekonečně blažení, stojí evoluční mechanismy, které nás vybavily k přežití v horách i pralese a pro život v Česku 21. století nejsou úplně ideální. A zatímco s vlastní smrtelností nehneme, k blaženosti můžeme vychovávat jak sebe, tak své potomky.

O myších a lidech

Představíme-li si docela obyčejnou mladou polní myš, její klíčovou životní schopností je překonat první zimu. Taková myš je proto evolucí nastavená na co nejlepší zajištění energie na zimu, čemuž také věnuje daleko víc energie než údržbě těla. Podle rčení „lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše“ opotřebovává své buňky a zkracuje maximální dobu dožití, aby zvýšila pravděpodobnost, že se dožije dalšího jara.

Zatímco v přírodě je takové nastavení optimální, pokud myšku budeme chovat doma, opotřebovávání ji postupně zabije. Pokud ale budou myši žít v poklidu civilizované domácnosti po generace, jejich těla by se teoreticky měla postupně přizpůsobovat bezpečnému prostředí, investovat větší část energie do údržby buněk – a myši by pak měly žít déle.

Elegantně takovou teorii potvrzuje porovnávání doby dožití na zvířatech odchycených v různě nebezpečných lokalitách. Hlodavci žijící na pevnině jsou vystavení množství predátorů, takže je pro ně evolučně výhodnější dávat na sebe pozor, rychle se rozmnožit a nehledět na vlastní budoucnost. Hlodavci stejného druhu žijící na ostrovech, kde predátoři chybí, naopak přežijí snadněji, takže se jim vyplatí víc investovat do péče o vlastní tělo. Když vědci pokusné králíky z obou lokalit chovali v zajetí, ti ostrovní skutečně stárnuli pomaleji a dožívali se vyššího věku.