Jak nekřičet na děti

Pokud rozlije pití náš blízký dospělý, pomůžeme mu to uklidit a ještě řekneme něco, aby se necítil trapně, třeba: „To se stává.“ Když to samé udělá naše dítě, zvedáme oči v sloup a doprovázíme to výkřiky typu: „Už zase! Kam koukáš?! Jako bych ti neříkala…“

Naše reakce je zlostná, někdy sarkastická a v každém případě ponižující. Běžně se to stává rodičům a občas mají k podobné devalvaci sklon i přetížení učitelé. Dospělým a dětem zkrátka neměříme stejným metrem. 

V dětech však následkem takových reakcí vznikají pocity studu a trapnosti. Připadají si nešikovné, hloupé a nemilované. Koktejl nepříjemných pocitů může sice způsobit větší snahu dát si příště pozor, jindy je však naopak výsledkem agrese a naschvály. Navíc i v případě, kdy se dítě snaží, je otázka, zda cena za to není příliš vysoká. Trpí sebevědomí dítěte, jeho vztah k dané činnosti i k nám.

Většina rodičů i pedagogů by si naštěstí ráda odvykla zlostné a ponižující reakce používat. Rozhodnutí je první krok. Jak je však uvést do praxe? Jak změnit automatismy ve svém chování? 

Pro tyto rodiče a případně pedagogy vyšla Výchova bez ponižování od úspěšné vídeňské autorské dvojice, která se už představila knihou Máma v pohodě. Koučku a systemickou terapeutku Lindu Syllabu a blogerku Danielu Gaigg spojuje mateřství a snaha o respektující přístup. 


Rodičovská sebedůvěra

Kniha se soustředí zejména na podporu rodičů: jejich sebedůvěry, autentičnosti, vlídnosti k sobě samým, péče o sebe po psychické i fyzické stránce. Učí čtenáře, že by si měli umět udržet své hranice, říci si o pomoc, předcházet vyčerpání, dobíjet baterky. Podpoří vás i v tom, abyste zdravě jedli, vydatně spali, abyste se věnovali sportu či meditaci, rozvíjeli všímavost. Tím vším se autorky snaží předcházet přepětí a vyčerpání, neboť právě ty stojí v pozadí křiku, nadávání či sarkasmu. 

Mnozí čtenáři tyto rady znají, avšak z nejrůznějších důvodů jsou pro ně nedosažitelné. Stěžejní pak může být kapitola, jež se zabývá tím, co dělat přímo ve chvíli, kdy byste se automaticky uchylovali k ponižujícímu chování. Dovolím si zde rady krátce shrnout.

Říkejte, co vidíte. Místo: „Kolikrát ti mám říkat, že máš zhasínat v koupelně?!“ řekněte: „V koupelně se ještě svítí.“ Poskytujte informace. Místo: „Už zase jsi nechal máslo venku.“ řekněte: „Máslo patří do lednice.“ Vyjadřujte se jednoslovně. Místo: „Každý večer stejné divadlo, nejdřív děláš nekonečně dlouho šašky, a ještě jsi ani nebyla v koupelně!“ řekněte: „Koupelna!“ Říkejte, co cítíte. Místo: „Pořád mě přerušuješ!“ řekněte: „Vadí mi, když mě nenecháš domluvit.“ Pište to. Někdy pomůže více psané než mluvené slovo. Například na obrazovku můžete nalepit lístek: „Podívej se, jestli máš hotové všechny domácí úkoly, než mě zapneš.“ Víc poslouchejte, méně mluvte. Vyhrožování je k ničemu.


V souladu se sebou 

Vedle rad, tipů a doporučení vedou autorky čtenáře k poznání svých hodnot, cílů a očekávání. Někdy trochu kategorizujícím způsobem – viz tabulka Prožívání hodnot v různých rolích. Jinde formou prostých otázek: „Jaká chcete být matka? Jaký chcete být otec? Jaké jste měli dětství?“ To vše doplňují citáty moudrých, základy různých teorií (třeba transakční analýzy), příklady z praxe a sebezkušenost.

Pochopitelně není každá rada pro všechny. Třeba když se dítě loudá, radí autorky, že si máte prostě změnit svůj časový program, protože „děti si neumějí pospíšit“. Často je též kniha zjednodušující a někdy i trochu ezo: „Stromy mají svou vibraci, setrvávají ve své dobrotě.“ Jindy to autorky zase přehánějí s generalizacemi, podporou či zjednodušováním: „Vždy jste ti nejlepší rodiče, jakými můžete být.“

Celkově však může být Výchova bez ponižování užitečná spoustě rodičů i dalších osob, které se podílejí na výchově a péči o děti. Tím, že čtenáře upevní v rozhodnutí nekřičet, v nasměrování, jak to změnit či kde hledat pomoc. Příjemná je i tím, že autorky mají pro přetížené osoby pochopení. Nesnaží se na ně uvalit další tlak, ale naopak jim odlehčit. Posilují čtenáře v uvědomování toho, co sami chtějí, v hledání vlastní cesty, souladu se sebou samými, se svými hodnotami a možnostmi. To považuji za velmi cenné, protože co děláme z vlastního přesvědčení, co vychází z hloubky nás samotných, má mnohem větší stabilitu, trvanlivost i autentičnost než to, co děláme proto, že se to tak nějak má, že to druzí očekávají a odborníci doporučují. Na to, jak opravdoví jsme, jsou navíc děti velmi citlivé.


Výchova bez ponižování

Daniela Gaigg a Linda Syllaba

překlad Kristina Václavů

Portál, Praha 2023

Pavla Koucká