Šátek jako opona

A je to tu znovu, někdo nosí roušky, jiní, jako já, šátky s nanomembránou. Halíme se do nich a do tváří si nevidíme. Naše emoce, úsměvy či svěšené koutky kryje opona. Veškerou mimiku obstarává čelo a obočí. Je to ale to nejmenší, co nás v nastalé situaci tíží. Když se s námi loučívali naši starší příbuzní nebo známí a přáli nám přitom „hlavně to zdraví“, mnohdy jsme se usmívali. A teď je to to hlavní, co si přejeme. Nevíme moc, co nás čeká, snažíme se nad tím příliš nepřemýšlet, a žijeme tím, co je právě teď. Je to ta nejsmysluplnější strategie, kterou můžeme uplatnit. Nevíme, co bude zítra, kdo z nás onemocní, co se zase stane, proto se soustřeďme na věci, které jsou kolem nás, a hlavně na lidi, kteří tvoří náš svět. Žádné „mám tě ráda“, „to se ti ale povedlo“, „jé, to je prima, že jsme spolu“ neodkládejme na zítra. Když se na sebe budeme usmívat, byť v mnoha případech pod oponou, bude nám mnohem líp.

Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3–8, přeji vám pevné zdraví, a totéž přeji i vašim blízkým. Zkuste si společně najít každý den něco, z čeho se budete radovat. Může to být úplná maličkost, barevné listí na stromech, pěkná písnička, cokoli. Hlavně že vás to potěší. Držím vám palce!

Mgr. Marie Těthalová