Již při první jarní vlně pandemie někteří experti varovali před nárůstem domácího násilí. Média záhy přinesla ze zahraničí i z domova zprávy o přibývajícím počtu případů. O čem vypovídají tyto informace? Mají skutečně covidová opatření vliv na soužití partnerů?
V teorii domácího násilí existuje tzv. Duttonův axiom. Podle něj představují podhoubí domácího násilí dvě okolnosti: zavřené dveře a narušená osobnost násilníka. Takže zavřené dveře samy o sobě nestačí ke vzniku nových případů. Jenže Don Dutton mluvil o týrání, nikoli o konfliktech mezi partnery. A opakující se násilné konflikty v soužití mužů a žen patří také do obrazu domácího násilí. V tomto textu se pokusíme projasnit, zda a jak se covidová doba podepisuje na domácím násilí.
Nařízené omezování sociálních kontaktů vytvořilo pro mnoho rodin a párů nový všední den. Zvýšilo se faktické zatížení členů rodin. Home office bylo třeba sladit s domácím vyučováním potomků a se zajišťováním chodu domácnosti. Dříve dostupné příležitosti pro relaxování a aktivní odpočinek nebyly k dispozici. Proto také mezinárodní výzkumy ukazovaly, že tíha covidových opatření dopadá zejména na ženy v produktivním věku, které musí najednou sladit více rolí, matkou, domácí učitelkou a hospodyňkou počínaje a partnerkou konče. Nutnost trávit více času společně doma za zavřenými dveřmi při současné redukci jiných (pracovních a zájmových) kontaktů může nepochybně přispívat ke vzniku třecích ploch a tím i konfliktů mezi partnery. Zvláště když se soužití odehrává na malé ploše bytu, členové rodiny nemají nikde soukromí, a to vše je okořeněno finanční nejistotou či dokonce hrozbou ztráty práce. Je zřejmé, že covidová doba vnesla do rodin více stresových situací. Ale reakce na stres mohou být různé. A od stresu nevede přímá linka k domácímu násilí.
Pro některé z nás je nouzový stav jako papiňák. Neudrží své emoce na uzdě a někdy opravdu ublíží lidem kolem sebe. Přečtěte si rozhovor s právničkou Lucií Hrdou o tom, co mohou ti, kterým doma někdo ubližuje, dělat a co by měli dělat jejich sousedé, učitelé, spolupracovníci nebo kamarádi.
Propuknutí covidové pandemie zaměřilo pozornost médií na domácí násilí. Média zareagovala na stanoviska expertů, že opatření přijatá v rámci nouzového stavu (omezení volného pohybu a sociálních kontaktů) mohou zvýšit riziko domácího násilí. Toto konstatování lze opřít o obecné poznatky, že sociální izolace rodiny vede k „zavřeným dveřím“, které komplikují včasnou intervenci v případech probíhajícího domácího násilí. V době pandemie mělo upozornění na rizika domácího násilí plnit preventivní funkci. Osoby ohrožené domácím násilím se měly dozvědět, že i v době nouzového stavu platí zákony a fungují služby pomáhající obětem domácího násilí. Jenže do zpravodajství médií pronikala převážně jednostranná sdělení o dramatickém nárůstu případů. Z mediální prezentace tématu tak vznikl dojem, že domácí násilí v celé jeho šíři se dá vysvětlit koncentrovaným soužitím partnerů za současné izolace za zavřenými dveřmi. Média tak přiživila další falešný mýtus o domácím násilí: zavřené dveře obydlí vedou ke vzniku domácího násilí. Jenže domácí násilí představuje daleko komplexnější a složitější fenomén, který není postaven na jedné příčině či jednom faktoru. Šíři pojmu domácí násilí se pokusíme stručně objasnit dále.
Programy terapeutické práce s původci domácího násilí, zvláště pak s jejich agresí, vztekem a násilnými projevy.
Problematika domácího násilí „spala“ prakticky do 70. let minulého století. Doznívalo tradiční přesvědčení, že žena je podřízena muži a muž má právo usměrňovat svou manželku. Vyhrocené vztahy mezi manželi byly vnímány jako soukromá věc. V kontextu společenských změn v 60. a 70. letech 20. století vznikají nová témata, která byla do té doby tabu. Domácí násilí proniká do zájmu veřejnosti i odborníků díky zveřejňování zvláště krutých případů týraných žen.
Pojmu domácí násilí vtiskla konkrétní obsah především průkopnice teorie tohoto jevu L. E. Walker. V 80. letech 20. století přišla Walker s klíčovým termínem „syndrom bité ženy“ a s teorií kruhu domácího násilí. Již ze samotného pojmu „bitá žena“ vyplývá, že pod domácím násilím se skrývaly závažné případy opakovaného a hrubého fyzického násilí. Kazuistiky bitých žen, které před násilníkem hledaly úkryt v azylových domech, pomohly prosadit názor, že domácí násilí je třeba stíhat jako trestný čin. Jinak řečeno, ve svých počátcích označovalo domácí násilí týrání ženy mužem založené dominantně na fyzickém násilí. Tváří týraných žen se stal příběh Francine Hughes, která nakonec svého spícího exmanžela polila hořlavinou a usmrtila. Její případ vyvolal značnou mediální pozornost, soudní líčení s obětí domácího násilí, která se změnila v pachatelku, bylo v centru zájmu veřejnosti. Podle skutečných událostí byl později natočen film „Hořící postel“. Za ztvárnění Francine Hughes získala Farrah Fawcett nominaci na Emmy a Zlatý globus.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.