Násilníka emoce neomlouvají

I když jste právnička, co podle vás dělá současný nouzový stav s psychikou člověka?

Mohu vám spíše říct, co to dělá s oběťmi domácího násilí. V tomto stavu situace samozřejmě kulminuje. Pro oběti je domov pastí i za běžné situace, kdy z něj mohou někam odcházet, například do práce či na nákup, i když i tyto aktivity agresor často omezuje. Za současného stavu nemohou a nikam neodchází ani ten agresor. Dochází ke kumulaci stresu, do toho jsou doma i děti, protože jsou zavřené školy. Je to, jako když zatopíte pod kotlem. Jednoho dne přeteče a bude to špatné.

Sama jsem si všimla nárůstu agresivity a jisté podrážděnosti. Promítá se to jistě do života vašich klientů. Mohla byste zmínit některý z nich?

V současné době mám tyhle příběhy spíše zprostředkovaně, protože nyní poskytuji především právní podporu psychologům pracujícím s oběťmi domácího násilí. Tito lidé nyní nejdříve kontaktují krizové linky, pak psychology, dále různé neziskovky a policii a až nakonec se tyhle věci dostanou ke mně. Podobá se to případům, které se děly například o Vánocích nebo během povodní.

(Rozhovor byl pořízen 2. dubna. O dva dny později Lucie Hrdá na Facebooku AK Hrdá sděluje: „Už to přišlo i k nám, první 3 kauzy s domácím násilím tento týden. Čekala jsem to tak o 3 týdny později, popravdě.“ Pozn. red.)

A jak tedy vypadá situace obětí domácího násilí o vánočních svátcích? Vánoce mohou být stresem samy o sobě…

„Nezvládla jsi to nachystat včas, jak by bylo potřeba. Nelíbí se mi, jak vypadá stůl, jak je ozdobený stromeček…“ Otec odchází, odnáší dárky, které měly dostat děti, a vyhazuje je do popelnice. Druhý den se vrátí opilý a všechny doma zmlátí… Během takovéto epizody ventiluje své emoce. Ale musíme stále říkat a psát, že násilníka emoce neomlouvají. Všichni máme emoce, nikomu z nás se nelíbí být v karanténě, přicházet o peníze, krachovat, být zavřený doma s dětmi… Nic takového násilníka neomlouvá a jde o to, jak s emocemi pracujeme.

Ve Francii narostly případy domácího násilí během nouzového stavu o 30 procent. Co k tomu vedlo? 

V Paříži to je dokonce 36% nárůst. A vede k tomu to, co jsem už popsala. Jednání, které spadá pod domácí násilí, patří k trestným činům s tzv. nejvyšší latencí, tedy s nejnižší oznamovaností. Z evropských statistik plyne, že se oznamují tři až deset procent těchto případů, přičemž oznamovanost se liší podle skupin, nejnižší je u seniorů a u dětí. Pokud tedy sledujeme nějaký nárůst, musíme počítat s tím, že obrovsky narostl i počet případů, o kterých se úřady nedozvědí.

Takže špička ledovce.

Přesně tak. Ale to platí vždycky.

Na koho se mohou lidé, kteří zažívají domácí násilí, bojí se v karanténě svého partnera a nemají kam uniknout, obrátit?

Stále fungují intervenční centra, která jsou zřízena podle zákona o obětech, i když nyní na svých webech vyzývají veřejnost pokud možno k telefonickému kontaktu. Dále jsou to neziskovky, které se zabývají domácím násilím, jako je Bílý kruh bezpečí, Rosa, Magdalenium, Acorus, Locika, Dětské krizové centrum, proFem. Provoz některých z nich je omezen na krizové linky s tím, že provozují poradenství i přes své facebookové stránky. A kdykoli hrozí vážné ohrožení zdraví, života, ale i majetku, protože agresor například roztříská věci, je nutné volat linku 158. Policie tady stále je a musí tyto kauzy řešit. Oběť se může obrátit i na soud s návrhem na vydání předběžného opatření o vykázání útočníka. Předběžné opatření se dá prodlužovat a může trvat až šest měsíců. Ve většině případů mají dospělé oběti těžkého domácího násilí a všechny dětské oběti zneužívání a týrání nárok na advokáta zadarmo v trestním řízení.

Takže právní a další služby obětem domácího násilí stále fungují?

Ano, oproti ostatním státům, kde byl tento sektor hodně zasažen, stále fungují. Mám zprávy například ze Španělska, kde je nyní pro oběti domácího násilí velký problém sehnat pomoc. Neziskový sektor u nás počítal s tím, že domácí násilí bude v době nouzového stavu závažný problém, takže se na to připravili. A mám zprávy z krizových linek, že to opravdu tak je.

Sama jste spustila krizovou linku. Kdo vám nejčastěji volá?

Oběti se mi zatím moc neozývají. Několik lidí zavolalo s tím, že chtěli řešit domácí násilí, které ale nebylo akutní, nešlo tedy o krizovou intervenci, ale o poskytnutí právní pomoci. To jsme jako kancelář převzali a začali jsme to řešit jako normální kauzy. Ozývají se mi psychologové, kteří potřebují rady v případech, kdy jim volají lidé, kterým nouzový stav spouští otevírání nějakých traumat. Jsou to třeba lidé, kteří byli v dětství oběťmi zneužívání. Člověk je někde zavřený sám se sebou a má prostor pro různé myšlenky. Konzultovali jsme také různé oznamovací povinnosti a podobně. Zbytek volajících tvoří typické ženy v pasti.

Co pro lidi, kteří se ocitli v pasti nebo kteří teď akutně čelí násilí ze strany blízké osoby, může udělat jejich okolí?

Okolí by si mělo všímat, což je nyní, když jsou všichni zavření doma, těžké. Na druhou stranu, když jsme teď doma, slyšíme přes zeď to, co jsme dříve neslyšeli, protože jsme v normální situaci byli v tu dobu v práci.

Spousta lidí má podezření, že se něco takového děje, a dříve to nechávali být, protože „nechtěli být za udavače“, do věcí se „motat“. Nebo už dříve pomoc nabídli, ale byla odmítnuta, což je ale v případě domácího násilí normální a neznamená to, že by se to, co se děje, oběti líbilo. Domácí násilí má jisté mechanismy, které způsobují, že oběť nedokáže přijmout nabízenou pomoc. Pokud tedy máme podezření, že se v dané rodině něco takového děje, měli bychom být velmi pozorní. Je-li to třeba kamarádka nebo prarodič či soused, je dobré tyhle lidi alespoň kontrolovat po telefonu, zda jsou v pořádku, zjišťovat, jak jim je, a popovídat si s nimi. A pomoc jim znovu nabízet. Pokud někdo zjistí, že jsou v ohrožení, měl by zavolat 158. Pak by si mohl vyčítat, že to neudělal, a mohly by mu to vyčítat i děti, které v této situaci žijí.

Mluvila jsem s mnoha lidmi, kteří byli v dětství oběťmi násilí nebo zneužívání, a že to u nich věděli všichni, sousedi, širší, a někdy dokonce i nukleární rodina. Ptali se jich, proč nic neudělali, když to věděli. My jsme národ, který pravidelně a rád někoho nahlašuje, a když nám nevadí nahlašovat někoho kvůli rouškám, mohli bychom také nahlásit někoho za to, že týrá svoje dítě nebo svou manželku.

Bojíme se na něco upozornit, aby se to neobrátilo proti nám…

To jsou takové zvěsti. Vy můžete nahlásit jakýkoli trestný čin, který vidíte, a navíc u trestného činu týrání svěřené osoby a pohlavního zneužívání, když máte podezření, že se to bude opakovat, máme všichni oznamovací povinnost, resp. povinnost překazit daný trestný čin. Normální člověk nemá moc možností, jak čin překazit, kromě toho oznámení. Násilí na dětech se nahlašuje na OSPOD podle zákona o sociálně právní ochraně dětí, § 6 a 7, nebo policii, podle trestního řádu. A OSPOD má povinnost nahlásit situaci policii, takže pokud máte podezření na týrání dítěte, doporučujeme konzultaci s OSPOD a nahlášení na policii.

Pokud máme podezření na týrání dospělého člověka, seniora nebo osoby s handicapem, což také bývají oběti domácího násilí, je třeba oznámit to policii a předtím to případně zkonzultovat s nějakou krizovou linkou, je to třeba Dona linka pomoci obětem domácího násilí, kde poradí nějaký konkrétní postup. Máme-li obavu o něčí zdraví nebo život teď, na místě, tedy právě se děje něco akutního, rozbíjí se nádobí, tříská se věcmi do stěn, ozývá se řev, pláč nebo křik, slyšíme rány…, tak voláme linku 158. Kdybychom se v takové situaci ocitli my sami, také bychom chtěli, aby nám někdo pomohl. Takže nestůjme za dveřmi a neříkejme si, že tu polici nezavoláme, protože „co když to ona popře“.

Společnost moc netuší, že trestný čin, pod který spadá páchání domácího násilí, je trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. A tento trestný čin, na rozdíl od dalších, které lze spáchat v rámci rodiny, má tzv. prolomení do ustanovení o udělování souhlasu se trestním stíháním. Většinou je to tak, že když proti vám někdo z vaší rodiny spáchá trestný čin, zákon říká, že vy musíte dát buď souhlas s trestním stíháním, nebo ho můžete vzít zpět. Je zřejmé, že u domácího násilí by byl souhlas odvolán, nebo by nebyl udělen, po nátlaku ze strany agresora nebo v důsledku komplikovaného mechanismu domácího násilí. Oběti často přebírají vinu na sebe nebo kvůli různým obavám nechtějí, aby byl pachatel stíhán, přestože jsou pro to dané všechny podmínky. Zákon přímo říká, že zde se žádný souhlas oběti se stíháním nevyžaduje. I když oběť nakonec svou výpověď popře, nezbavuje to orgány činné v trestním řízení povinnosti věc vyšetřit. Kdyby se nakonec nic neprokázalo, nikdo po vás jako oznamovateli nebude nakonec chtít nějakou náhradu škody, pokud by se nejednalo přímo o křivé nařčení s úmyslem schválně uškodit.

Velmi ohroženou skupinou jsou nyní senioři. Cítí se opuštění, vnoučata k nim nemohou, s přáteli se také nevídají, a možná mají ostych před Skypem a dalšími možnostmi komunikace na dálku. Někteří navíc bohužel trpí odmítnutím, pocitem, že jsou „nadbytečná přítěž“. To se v nouzovém stavu asi spíše prohloubí, že?

Ano. Navíc si musíme uvědomit, že pokud je senior obětí domácího násilí, bývá mu vyčítáno právě, že je přítěží. Pachatelé jim říkají, že jsou tu na obtíž, co všechno dělají špatně, co je jejich chyba. Pokud jsou tedy všichni zavření doma, což se může stát, protože ne každý senior má svůj byt, je to náročné. Může se jednat o partnerské násilí. Jsou popsány dlouholeté, padesát let trvající případy domácího násilí. Případně se násilí dopouští nějaký člen rodiny, typicky to bývá syn nebo vnuk, ale třeba i dcera.

A teď děti. Pro ně je nouzový stav nepřehledný, najednou nemohou do školy či školky za kamarády. Musejí se doma učit a rodiče na to někdy nemusí mít nervy. Narůstají i případy násilí na dětech?

Ano, ze zahraničí víme, že se to už tak děje. Na webu organizace Locika, což je neziskovka, která se zaměřuje na domácí násilí a zneužívání, kdy je obětí dítě, se zveřejňují statistiky ze zahraničí, kde je již tento nárůst patrný. V domácnostech, kde jsou teď všichni doma, žijí i děti a domácí násilí se často odehrává za jejich přítomnosti, ve velkém procentu přímo před jejich očima. Nejvyšší soud v dubnu loňského roku judikoval, že domácí násilí, které se odehrává před zraky dítěte, aniž by ono samo bylo primární obětí, je trestným činem vůči dítěti.

Mnohé případy násilí na člověku mají společné to, že se oběť časem s násilníkem identifikuje. Proč? Je tak pro ni situace alespoň o něco snesitelnější? 

V literatuře je to popisováno tak, že dojde k minimalizaci osobnosti dané oběti. Agresor úplně zastíní její svobodné rozhodování, to, co by oběť chtěla dělat sama pro sebe. Dělá se jen to, co chce agresor, a když to tak nebude, bude zle. Bohužel to tak je i ve chvíli, kdy je po jeho, ale oběť se tak snaží minimalizovat jeho výbuchy a týrání. Může to vypadat, že se mu oběť podbízí, ona to ale dělá pro to, aby na ni nepadla vina za to, že se zase něco stane. Navíc se k tomu přidává určitá forma stockholmského syndromu, kdy agresor oběti tak dlouho vypráví, proč dělá to, co dělá, a že ona si za to může sama, že je špatně vychovaná, že není možné, aby se takhle chovala, že mu ubližuje a že ona ho týrá svým chováním… Identifikace s násilníkem představuje určitou ochranu osobnosti oběti. Máme nějaký problém a potřebujeme se před ním ochránit, takže si namluvíme, že on je vlastně chudák, že je na tom špatně a my se o něj musíme postarat. Ale víc by vám k tomu řekli psychologové.

Velkým tématem jsou asi vždy porozvodové situace. Jak funguje střídavá péče a domluvené víkendové pobyty u druhého rodiče v současné době?

Funguje to tam, kde to fungovalo předtím. Pokud jsou lidé schopní se dohodnout, jsou většinou schopní dohody i teď, v nouzovém stavu. Včetně toho, že ta dohoda může zahrnovat nějakou změnu, která souvisí se stávající situací. Pokud je jeden z rodičů třeba v karanténě nebo ve větším kontaktu s nákazou, protože se v práci setkává s množstvím lidí, dokážou se domluvit na úpravě styku s dítětem. Pokud toho nebyli schopní dříve, tahle situace to jen přiostří.

Před každými Vánoci a prázdninami se u nás v kanceláři rapidně navyšuje počet podaných předběžných opatření, protože rodiče vědí, že se nedohodnou. A po každém takovém období zase řešíme zvýšený počet návrhů na výkon rozhodnutí. Soud řekl, že to má nějak být, tys neposlechl nebo neposlechla, a za to máš dostat pokutu. Tam, kde se rodiče nejsou schopní dohodnout a dohoda je v zájmu dítěte, měl by to řešit soud.

V jedné diskuzi jsem zaznamenala, že se druhý partner na nouzový stav vymlouvá, předem argumentuje tím, že u expartnera nebude o děti postaráno, že nebudou nosit roušky a tak. 

Zákony řeší ty úplně nejzásadnější věci. Říká, že vaše dítě nenecháme týrat ani pohlavně zneužívat a nenecháme ho trpět hlady. Nechce ale řešit věci typu „On mu nedává bačkory“, „Málo se s ním učí“ nebo „Určitě mu nenasadí roušku“. Spoléhá na to, že oba rodiče mají alespoň základní mentální kapacitu a že se dohodnou. Pokud jde o něco, co opravdu ohrožuje zdraví dítěte, je na místě předběžné opatření. Otázka je, co je ohrožující, a co je naopak šikana ze strany druhého rodiče, ale to rozhoduje soud.

Mgr. Marie Těthalová

JUDr. Lucie Hrdá absolvovala v letech 1999–2004 Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2009 složila státní rigorózní zkoušku na Právnické fakultě ZČU, obor trestní právo, obhájila rigorózní práci na téma „Domácí násilí – jeho trestněprávní a trestněpolitické souvislosti“. Vede advokátní kancelář AK Hrdá, s.r.o.

Chování oběti domácího násilí

Nelogické a někdy zdánlivě paradoxní chování oběti v kontaktu s pachatelem je z pohledu viktimologie normální a celkem běžné. K tomu příklady: Oběť nejvážnější podoby domácího násilí věřila i evidentním hloupostem z úst svého tyrana. Dívku, která byla sexuálně zneužívána svým bratrem v době nepřítomnosti matky, nenapadlo se zamknout v koupelně a přivolat telefonicky pomoc, ačkoli k tomu měla příležitost.

Naučená bezmoc je typickým následkem opakujících se zraňujících situací. To znamená, že nutnou podmínkou pro vznik naučené bezmoci je opakovaná viktimizace (reviktimizace), nikoli intenzita použitého násilí. I relativně běžná míra násilí, která nevede k těžké újmě na zdraví, je-li opakovaná, stačí k tomu, aby se u oběti rozvinula naučená bezmoc. Oběť je obrazně přirovnávána k „uvařené žábě“ (též tzv. slippery slope effect). S naučenou bezmocí se lze často setkat zejména u obětí domácího násilí nebo sexuálního zneužívání. Oběť se pro okolí chová nepochopitelně, nečitelně. Zaznívají otázky, na které se zdánlivě těžko hledá odpověď. Proč si to nechala oběť líbit? Proč se někomu nesvěřila? Proč nehledala pomoc? Proč neutekla či neodešla dříve? Proč podává trestní oznámení opožděně a právě nyní?

Ludmila Čírtková: Viktimologie pro forenzní praxi (Portál 2014).