Když dítě odmítá jednoho z rodičů

Co vede dítě k tomu, že po rozchodu či rozvodu začne zavrhovat matku, nebo otce? Jakou roli hrají konflikty mezi rodiči? Psychoterapeutka IVA HADJ MOUSSA připomíná, že zásadní je co nejotevřenější komunikace a také uvědomění dospělých, že ačkoli jejich vztah skončil, společná péče o potomky pokračuje.

„Už k němu nebudu chodit,“ říká mi odhodlaně třináctiletá dívka. „Táta se nikdy nezmění. A já se s ním prostě vůbec necítím dobře.“ Další klientka je o rok starší a nechce naopak v rámci střídavé péče navštěvovat svou matku. „Neustále jenom mluví o tom, jak je táta hroznej, jak jsem hrozná já, že se mám víc učit, jinak se oblíkat, líp si uklízet pokoj. Ani táta samozřejmě není ideální, ale aspoň je tam větší klid a nemám pocit, že mě věčně soudí a kritizuje.“ 

Se situací, kdy jedno dítě systematicky odmítá kontakt s druhým rodičem, ačkoli byl rodičům soudem nařízen střídavý, rozšířený či jiný model péče, se jako terapeutka setkávám poměrně často. To, aby dítě znovu získalo k odmítnutému rodiči důvěru, pak bývá běh na dlouhou trať – a zahrnuje spolupráci obou rodičů.

Začíná to rozvodem či rozchodem otce a matky. Tato událost je pro dítě jednou z nejnáročnějších životních situací a je velmi důležité, jak se k celému procesu postaví zodpovědní dospělí, tedy rodiče. Ne každý pár se bohužel rozejde v klidu, s rozumnými kompromisy, respektem a dostatečnou komunikací. Ve většině případů je toto období provázeno konflikty, hádkami, výčitkami, připomínáním starých křivd, včetně očerňování expartnera či expartnerky. To vše pochopitelně dítě vnímá a někdy se může stát, že averze jednoho rodiče k druhému je tak silná, že se „přenese“ na dítě. To pak začne jednoho z rodičů systematicky odmítat – ačkoli ze strany otce ani matky nedocházelo k násilí či zanedbávání. Tento fenomén bývá označován jako „odmítnutý rodič“ (rejected parent).


Co se skrývá za odmítáním

Odmítání jednoho z rodičů po rozvodu je komplexní jev, který nelze jednoduše vysvětlit. Studie ukazují, že k němu přispívají různé psychologické a sociální konflikty. Prvním z faktorů je loajalita: dítě se může ocitnout v situaci, kdy má pocit, že musí být loajální k jednomu z rodičů (většinou k tomu, s nímž tráví více času). Pokud jeden z rodičů opakovaně vyjadřuje negativní postoje vůči druhému, dítě se může s těmito pocity ztotožnit a internalizuje si je jako „své“. 

Syndrom odmítnutého rodiče (Parental Alienation Syndrome) je termín, který v roce 1998 popsal psychiatr Richard Gardner. Označuje situaci, kdy dítě pod vlivem jednoho z rodičů začne druhého odmítat, aniž by k tomu mělo objektivní důvody. Ačkoli tento syndrom není uznávanou diagnózou, mnozí odborníci připouštějí, že manipulativní chování rodičů může hrát v emocích a prožívání dítěte zásadní roli. Je však třeba dodat, že termín „syndrom zavrženého rodiče“ je řadou odborníků vnímán jako kontroverzní – někteří varují před jeho zneužitím při popírání reálného zneužívání nebo zanedbávání dítěte. V některých případech byl dokonce zneužíván i k diskreditaci obětí domácího násilí. 

Placená zóna

Iva Hadj Moussa

vystudovala psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Poté krátce pracovala v pedagogicko-psychologické poradně v Brně a Bruntále, následně několik let v Centru dopravního výzkumu. Po přestěhování do Prahy se věnovala práci textařky v reklamní agentuře. Před necelými třemi lety se vrátila ke své původní profesi a pracuje v ordinaci Calmea jako terapeutka dětí a dospívajících. Kromě toho píše knihy (Démon ze sídliště, Havířovina, Těžké duše) a moderuje podcast Poslouchej mě.