Moje tělo je jen moje věc

Ridina Ahmedová, autorka, hudebnice, zakladatelka Hlasohledu – centra pro práci s lidským hlasem a projektu Zpěvomat, který má vnášet do veřejných prostor ve městech živý zpěv, se v poslední době věnuje tématům spojeným s tzv. body shamingem – haněním těla pro jeho vzhled. V šestidílném podcastu Sádlo, který lze vyslechnout na Radiu Wave, se Ridina zabývá body shamingem v dětství, v rodině, v milostných vztazích, v mateřství, v zaměstnání i jinde.

Co vás vedlo k tomu, že jste podcast začala připravovat? 

Vnímám jako velké rozhodnutí začít mluvit o něčem, o čem teprve teď zjišťuji, jak velké tabu to je. Poznávám, do čeho jsem vlastně sáhla. Důvodů, které mě k tomu dovedly, bylo víc, byla to synergie několika věcí. Určitě to, že vedu hlasové dílny a uvědomila jsem si, že je nekonzistentní, když chci po účastnících odvahu, kterou sama vůči sobě neuplatňuji. Mívají často bloky na úrovni hlasu a já jako člověk, který s hlasem nikdy neměl problém, jsem je prováděla jakousi cestou přijetí vlastního hlasu, která je krásná, ale pro mě je to samozřejmě mnohem komfortnější role než pro ně. Říkala jsem si, že pro moji cestu mi přijde poctivé, abych podobný krok udělala také v tom, co zase pro mě představuje zásadní téma. Další důvod byl, že je mi šestačtyřicet a mám pocit, že je čas některé věci si zrekapitulovat. Že už v sobě člověk má sílu a stabilitu, aby se na bolavé věci podíval, zformuloval si je a nějakým způsobem se s nimi vyrovnal. Měla jsem pocit, že řešením je říct to nahlas a tím odzrcadlit světu, co jsem dostala za nálož. Co se okolo nás děje, čeho je žena často adresátkou. Co všechno musí (a také nemusí) unést.


Objevily se ve spojitosti s tématem podcastu nějaké jiné aspekty, než jste čekala? 

Byla jsem hodně v šoku už v době nahrávání, protože jsem zjistila, že to, co jsem zažila já, je pořád ještě milosrdné. Jakkoli je bodyshaming pro mě celoživotní zátěž, kterou stále zpracovávám, teď poznávám, že jsem nezažila zdaleka tak těžké věci jako řada lidí okolo. Ta zranění jdou zjevně velice hluboko. Například v jednom z posledních mailů byl příběh ženy, která nikdy nebojovala s nadváhou, a přesto zažila nečekanou situaci. Rozhodli se s přítelem, že budou zakládat rodinu, a ve chvíli, kdy chtěla otěhotnět, zjistila, že se jí úplně rozhodil cyklus, se kterým nikdy předtím problémy neměla, a že se podvědomě začala vyhýbat sexu v době, kdy by z něj mohlo vzniknout miminko. Až při poslechu podcastu si uvědomila, že to, co se jí děje, pramení z úzkosti, že by mohla přijít o svoji štíhlost coby o vlastnost, o níž se domnívala, že jí zajišťuje lásku jejího otce. Je to dospělá žena, ale najednou začala mít strach, že by ji její otec mohl přestat mít rád, protože měla pocit, že právě její štíhlost je to, co na ní vždy tolik oceňoval. Že se tenhle pocit dostane z vědomé roviny až do takhle hlubokých vrstev, v podstatě nevědomých, mi přijde pro tento problém signifikantní. To, jak se body shaming ve společnosti odehrává na mnoha úrovních, od viditelných až po takovéto, mi připadá jako silné svědectví.


Nebývá body shaming vlastně méně problémem lidí, kteří jsou cílem podobného zacházení, než lidí, kteří je haní? 

Můžu podat jen svědectví, které jsem získala, když jsem podcast dávala dohromady. Sama u sebe vím, že to, co řeší moje děti, řeším i já. Část toho, co si nesou na bedrech, jsem jim předala. Mám takový pocit, že když se dítě rodí, vynoří se z čisté vody na jakousi hladinu, a na té hladině plavou věci, které nemá vyčištěné a zpracované rodič. Ty věci se na dítě nalepí a pak je na něm, jak se s nimi vyrovná. Rozhodně si myslím, že velká část zranění, o nichž jsem během vzniku podcastu slyšela, vzniká tím, že se rodiče, často v dobrém úmyslu, snaží uchránit děti před věcmi, které byly zraňující pro ně samotné. Když má matka pocit, že je tlustá, a že to může za její nešťastný život, tak samozřejmě bude, třeba i agresivně a necitlivě, snažit dceru chránit tím, že jí bude říkat: „Nežer, jsi tlustá jako prase, nikdo tě nebude chtít, nedostaneš se na školu, žádnej chlap si tě nevezme...“ Ale je to samozřejmě o ní, o jejím strachu a nedostatku sebepřijetí, který je velmi snadné předat.


Mohla byste trochu přiblížit projekt Moje tělo je moje, který s tímto tématem souvisí a na kterém se podílíte? 

Když jsem se rozhodla zformulovat si téma Sádla, chtěla jsem ho dělat jen jako divadlo. Začalo to osobním, komorním projektem, kdy jsem chtěla stát na jevišti ve spodním prádle a mluvit o tom, že žiji v tomhle těle a co všechno to přináší za situace. Nijak nechci glorifikovat svoji nadváhu – je moje životní téma, které si nesu, ráda bych vážila míň, ale je to boj na celý život, v němž se mi střídavě daří víc a míň. Poslední roky mi pomáhá, že jsem se naučila jíst nízkosacharidově a dodržuji přerušovaný půst. Jsem zdravá, ale mám prostě pomalý metabolismus, a mám tři děti, což se mnou také fyzicky zamávalo. Celý život se pracovně pohybuji v alternativní kulturní sféře a ve stejném duchu jsem zamýšlela pojmout i toto vystoupení. Důležité pro mě ale bylo, aby nešlo o terapii – chtěla jsem mít nad tématem nadhled. Proto jsem se rozhodla, že nevyužiji vlastní zkušenosti, ale  výpovědi jiných žen. A když jsem ty výpovědi začala nahrávat jako audiozáznamy, tak mi doslova spadla čelist. Byly to nesmírně silné příběhy, o nichž jsem měla pocit, že si zaslouží větší prostor než několik desítek vteřin, které jim můžu dát v rámci půlhodinového představení. Oslovila jsem tedy Radio Wave a nabídla mu tohle téma. Začala jsem je čím dál víc rozvíjet, scházela jsem se s dalšími ženami a postupně jsem se propadala do stále hlubší úzkosti z toho, co se děje. Dokonce jsem musela obnovit terapii, protože jsem měla pocit, že mě ty strašlivé věci retraumatizují, a nabyla jsem dojmu, že mi přijde hrozně málo to jen konstatovat. Že jestli budu moct přispět k tomu, aby se situace aspoň trochu změnila, tak to chci zkusit.


Na co konkrétně se projekt zaměřuje?

 Vznikl nápad udělat kampaň, která se bude opírat o podcast ve smyslu: Poslechněte si, co se děje! To jsou dokumentární, reálné záznamy. A pokud máte jako já pocit, že je načase začít to trochu měnit, pojďte kampaň podpořit. V únoru byla na Hithitu spuštěna kampaň na vznik projektu #mojetelojemoje. Chceme v první řadě navázat spolupráci s psychology, vytvořit pracovní listy do škol, vyškolit lidi, kteří by mohli vést besedy na téma body shamingu na ZŠ a SŠ: Co to je? Stalo se mi to někdy? Co si nemusím nechat líbit? Kde jsou hranice? Jak se mám chovat k druhým lidem? Co všechno může zranit druhého člověka? I pozitivní komentáře můžou někdy nevědomě zraňovat – třeba: „Máš hezký obličej...“ A člověk samozřejmě v závorce slyší: „... ale to tělo je teda tlustý.“ Jde nám o zvýšení citlivosti vůči tomuto tématu. Chystáme také brožuru, která by byla volně ke stažení a přinášela by podněty pro rodiče, jak komunikovat s dětmi o jejich tělech způsobem, který není zraňující a destruktivní. Můžeme děti podpořit, aby byly silnější, vědomější a zodpovědnější vůči sobě samotným. V zásadě by se jednalo o podporu a rozvoj empatie. Všichni se máme co učit, tím spíš, že společnost není nastavená tak, že by
nám běžně poskytovala zdravé vzorce, jak o tomto tématu komunikovat.


Vznikají i jiné podobné projekty, například Konsent – Když to nechce, tak to nechce, o sexuálním násilí. Není to tak, že teprve teď u nás dospěla generace, která se do toho odváží tzv. říznout? 

Myslím si, že tlak na vizuálno vzrůstá, a zároveň mám pocit, že doba jaksi zrychluje, vjemů je hodně a nás to tlačí k povrchnosti, takže je méně času jít pod povrch věcí, což nahrává prvnímu dojmu, prvnímu pohledu. Když třeba vidím, jak fungují seznamovací aplikace... Dříve, když byly inzeráty, tak si lidé aspoň psali, ale třeba Tinder funguje na principu fotografií – doprava, chci, doleva, nechci. Dovedu si představit, že tlak na vzhled už narůstá do tak toxických rozměrů, že máme potřebu se vůči němu vymezit. Nechci to zakřiknout, ale mám pocit, že jsem odšpuntovala láhev s džinem, cítím z toho hrozný přetlak. Začaly mi chodit desítky podrobných zpráv, jsou to dlouhé maily, ve kterých ženy popisují různé traumatické události ve svých životech, různé strašlivé situace, ať už v rodině, nebo s muži, nebo z tréninků... například dětský trenér napsal na žíněnku: „Andrea má nohy jako háky do betonu.“ Je to prostě neuvěřitelné. A možná už je ten přetlak takový, že o tom potřebujeme mluvit.


Dostáváme se k ideálnímu vzhledu. Kdo vlastně stanovuje, co je ještě krásné a přijatelné a co ne? 

Vybavily se mi vzpomínky na další výpovědi, kde jedna žena ve velice pohnutém mailu psala, jak pro ni bylo otřesné, když její blízký člověk umíral na těžkou nemoc a všichni mu říkali, jak mu to sluší, protože zhubnul. Jiná žena vyprávěla, jak byla vždycky baculatá, pak propadla anorexii, až se jí pod kůží rýsovaly kosti, přišla o menstruaci... ale nikdy předtím nedostala tolik komplimentů, jak vypadá dobře, jako v té době. Opravdu, jakkoli nadváha není nic žádoucího, tak ani tohle nevnímám jako pozitivní vzor. Ideál krásy se pořád vyvíjí. Možná je to tím, že nehladovíme, že hladovění nemáme v paměti my ani naši rodiče, a hubenost proto už není tak ohrožující, je to něco, co můžeme nahlížet už jen esteticky a nezávisí na tom náš život. Pak je otázka, do jaké míry k tomu přispívá módní průmysl. Hubenost modelek vysvětlují různé teorie – například že je příliš náročné šít modely v různých velikostech, nebo že hubená žena připomíná dítě a není ohrožující. Připodobňování těla prepubertálnímu tělíčku s malými ňadry a bez ochlupení vyhovuje kultu mládí, který nás nutí neustále vypadat mladě.


Někteří lidé působí jako odříznutí od prožívání svých emocí a nedokážou navázat hlubší vztah. K blízkému člověku se chovají téměř jako k věci. 

V jednom z dílů podcastu je řeč o ideálu krásy a je tam hrozně zajímavé, že jedna z respondentek mluví o tom, že „přepíná“ mezi dvěma úplně odlišnými způsoby vnímání sebe samé. Jeden je ten, jak se vidí, když si stoupne před zrcadlo, říká si: „Já mám takové oblé bříško, vypadá jako čerstvě upečený chlebíček. Mně se to fakt líbí, vůbec mi to nepřipadá neerotické nebo hnusné.“ A pak vyjde ven a to, co slyší, jsou často odsudky – že je hnusná, tlustá a že takhle ženská vůbec nemá vypadat. Dál popisuje, jak se hledá mezi těmito dvěma polohami. Co má vlastně váhu? To, jak se vnímá ona sama, nebo to, jak ji svět vidí jako objekt, který není dost dokonalý? – Ale pak tam vystupuje i žena, která o sobě jako o objektu mluví: „Já beru svoje tělo jako takový stroj. Měla jsem malá prsa, tak jsem si nechala ušít větší.“ Mluví, jako by šla do autosalonu, kde si vyberete, co vám vyhovuje a co se vám líbí. Je to legitimní způsob, vůbec to nechci soudit. Je to určitý přístup k vlastnímu tělu, který je pro mě osobně méně napojený na vlastní prožívání, než jak bych to měla já. Ale dokážu si představit, že převáží to, jak mě vidí okolí, že je to pro mě příjemnější představa než žít v těle, kde mi vadí, že mám malá prsa. Učím se nesoudit.


Reagují na podcast ohledně šikany kvůli vzhledu i muži? 

Tohle téma je pro mě velmi neprobádané. Podcast jsem koncipovala jako umělecké dílo, které reflektuje moji osobní zkušenost, a rozhodla jsem se záměrně necílit na muže. Jsem si vědoma toho, že šikana kvůli vzhledu u mužů probíhá také, a po startu Sádla se občas někdo ozve s dotazem: „Proč je to jen o ženských? My to zažíváme taky.“ Zaznamenala jsem problémy s nedostatečnou výškou a s hubeností, napsal mi muž, který se svěřil, jak drsné bylo na klučičích záchodech při močení zostuzování, když někdo neměl podle „kápa“ dost veliký penis. Psal, že od muže se očekává, že bude rozhodný, svalnatý, že nebude brečet. Že ten tlak na „správnou maskulinitu“ je také veliký.


Co je potřeba dělat, aby se začarovaný kruh body shamingu přerušil? 

V první řadě bych byla velice ráda, kdybychom v něm spolu v bezpečném prostředí mluvili. Není lehké toto téma otevřít, ale je to očistné a osvobozující – a možná zjistíme, že podobné věci zažívá opravdu hodně lidí okolo nás. Když o takových věcech nemluvím, může se stát, že si tu bolest „zapouzdřím“ v sobě. Vypozorovala jsem u sebe, že když se mi něco stane, když jsem terčem nějaké poznámky, tak mám tendenci si ji trochu jakoby vzít za svou – „třeba si to zasloužím“. Pomáhá mi, když si představím, že by stejná poznámka byla adresovaná někomu jinému, nebo mému dítěti. Když si pomyslím, že tohle neslyším já, která o sobě neustále pochybuji, ale někdo z mých blízkých, tak si uvědomím, že pokud to není v pořádku vůči němu, tak to nebude v pořádku ani vůči mně!  Člověk by na něco takového neměl zbytečně přistupovat. Je důležité si říct, že já si zasloužím respekt bez ohledu na to, jak vypadám, bez ohledu na to, jaké téma si nesu. Zasloužím si základní úctu. Ne glorifikaci, ale respekt. Neměla bych z toho slevovat.

Placená zóna

Viola Somogyi