Vděčnost jako způsob odolnosti

„Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi.“ S jistou nadsázkou lze toto přísloví přizpůsobit pro dnešní dobu, ve které považujeme spoustu věcí za samozřejmé, a přitom vůbec samozřejmé nejsou: „Řekni mi, jak jsi vděčný, a já ti povím, jakou máš tendenci reagovat tváří v tvář nepřízni.“ Právě nepřízeň životních událostí je pomyslnou křižovatkou. Zareagujeme adaptivním způsobem, dokážeme situaci „odolat“, zůstaneme nezdolní, nebo situaci podlehneme a uvízneme v ní? Pěknou metaforu, jak se dívat na odolnost, uvádí Boris Cyrulnik, jenž považuje perlu uvnitř lastury za symbol odolnosti. Zrnko písku v perlorodce způsobuje podráždění. Perlorodka vyměšuje ochrannou látku, díky které vytváří tvrdou, zářivou a drahocennou perlu... S nejistotou prosakující koronavirovou mlhou zažíváme hlubokou ztrátu důvěry v budoucnost. Stavíme barikády, které blokují komunikaci, což představuje riziko otupění schopnosti reagovat na nové situace, které se nikdy nepřestanou objevovat. Zapomínáme na vděčnost. Vděčnost můžeme vidět jako prožitý pocit úžasu, vděku a docenění života. Souhlasíte? Prožívání vděčnosti je dovednost, která se dá naučit a která se zdokonaluje praxí. Samotné vědomí a schopnost něco ovlivnit je velmi osvěžující. Následně cítíme, že náš život má větší hodnotu. Při vděčnosti si vážíme toho, co máme, toho, co se stalo. Zároveň rozpoznáváme, že nám něco nebo někdo k vděčnosti pomohl, že něco způsobil. Vděčnost je tedy dvojí. Vděční tak můžeme být i sami sobě. Vděčnost souvisí s darováním. Dar se tak stává dávaným i přijímaným. Vděčnost vyživuje důvěru, protože nám pomáhá ocenit chvíle, kdy jsme se mohli jeden na druhého spolehnout. Takové okamžiky si můžeme oživit právě nyní. Co se vám vybaví, když si představíte své blízké, lidi, kterým důvěřujete? Cítíte vůči nim vděčnost?
Slyšeli jste již o affluenze? Jedná se o kombinaci slov affluence (blahobyt, hojnost) a influenza (chřipka), tedy „chřipka hojnosti“. Často se užívá ke kritice konzumu. K affluenze, tedy „bolestivé, nakažlivé, sociálně přenosné podmínce přetížení, dluhů, úzkosti a plýtvání, vyplývající ze snahy o navyšování“, nás mohou ponoukat i sociální sítě, kde dochází k ohýbání reality. Neformálnější definice tohoto pojmu by affluenzu popsala jako „cosi jako nemoc způsobenou vinou za vlastní sociálně-ekonomickou nadřazenost“. Termín se také používá k označení neschopnosti pochopit důsledky svých činů na základě finančních privilegií. Jde o snahu shromažďovat majetek či jmění. Doprovázena je ovšem řadou příznaků – ztrátou motivace, ztrátou schopnosti vyrovnat se s frustrujícími momenty, znevažováním sebe sama, strachem ze setkávání s cizími lidmi. Může vypadat jako epidemie stresu a přepracování, projevující se v zmateném nakupování a vytváření zcela zbytečných dluhů. „Postižení“ affluenzou může být chápáno i jako posedlost vlastním ekonomickým růstem, pokud možno neustálým. Tak pozor na naši konzumaci! A radši se zamysleme nad vděčností. Slovo naděje má dva různé významy. V prvním z nich je to nadějnost, kdy to vypadá, že námi preferovaný výsledek se celkem pravděpodobně stane. Pokud potřebujeme tento druh naděje předtím, než se zavážeme k nějakému činu, naše
schopnost jednat je v oblastech, kde svoje šance nehodnotíme jako příliš vysoké, zablokovaná. Druhý význam se týká našich tužeb. Na začátku naší cesty je vědomí toho, v co doufáme a co bychom chtěli či byli rádi, aby se uskutečnilo. Naše zacházení s touto nadějí je to, co přináší skutečnou změnu. Pasivní naděje je čekání na vnější síly, které mají přivodit něco, co si přejeme. Aktivní naděje znamená stát se aktivními účastníky v uskutečňování toho, v co doufáme. Asi se vám vybaví slova Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Aktivní naděje je praxe. Podobně jako třeba zahradničení je to něco, co spíše děláme, než máme. Je to proces, který můžeme začít uskutečňovat v jakékoliv situaci, a zahrnuje tři základní kroky. Nejprve musíme jasně uvidět realitu. V druhém kroku identifikujeme, v jaký vývoj událostí doufáme a jaké hodnoty jsou pro nás důležité. A ve třetím podnikáme kroky, abychom sebe či svou situaci posunuli tímto směrem, podobně jako se například ve své knize Aktivní naděje snaží čelit zmatku naší doby, a přitom se nezbláznit Joanna Macyová a Chris Johnstone. Když nám na něčem záleží, tak každé vyřčené slovo vážíme v zobáčku, dáváme si záležet, vyzobáváme to nejpřesnější, to nejvýstižnější. Podobně si tak ve svém životě můžeme vychutnávat to nejlepší, to, co jsme zažili, to, co se děje. Když tak budeme činit s vděčností, tak budeme zároveň vědomí, a zmiňovaná samozřejmost, která nás může svádět na scestí ledabylosti, ztráty zájmu, klackovitosti, se rázem rozplyne. Vděčnost nás učí novému, třeba pokoře, citu, lásce… Vděčnost je třeba cizelovat a vděčnosti je třeba poděkovat. Nenapadá mě lepší způsob, jímž nechat slova vděčnosti znít v mysli ještě chvíli po dočtení stránky, než s Karlem Krylem: „Děkuji za bolest… děkuji za nezdar… děkuji za slabost... děkuji za slzy… děkuji za únavu… děkuji za ohně vzplanutí… děkuji za žízeň… děkuji za trýzeň… děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…“