Emoce nám pomáhají pochopit svět i sebe sama

Emoce jsou velké téma pro děti a dospělé. Jak poznáme, co cítíme? „Emoce jsou často spjaty s tělem a tělesnými symptomy – bije mi srdce, sevřu pěsti, třesou se mi ruce nebo hlas, točí se mi hlava. Tělo nám pomáhá emoce procítit. Jazyk má pro pojmenování emocí mnoho slov – nervozita, hněv, frustrace, zuřivost... Ty zrcadlí mnohé odstíny intenzity, hloubky nebo způsobu prožívání. Abychom se ve svých emocích vyznali, potřebujeme procvičovat schopnost introspekce, pohledu do svého vnitřního světa,“ vysvětluje Kristína Kačaljaková. Někdy se od svých emocí odpojíme, neprožíváme je. Čím to je? A dá se s tím něco dělat? „Když jsou emoce příliš silné, strašidelné a nebezpečné, dává smysl se od nich odstřihnout, necítit je. A v některých situacích to může být celkem užitečná strategie, třeba když se rodiče příliš nahlas hádají, dítě se může odstřihnout od strachu, pocitu ohrožení. Daní za toto odstřižení pak může být emoční plochost, neschopnost prožívat hlubší emoce. Pocity se ale dají znovu objevit a můžeme se naučit je regulovat, aby nám nebraly kormidlo z rukou,“ doporučuje psycholožka. 

Stávám se svým hněvem

Některé emoce nás mohou úplně pohltit, třeba hněv. A pak je neprojevujeme zrovna příjemně. Jak můžeme prožít své emoce, aniž bychom tím lidi kolem sebe zraňovali? „Klíčem k tomu, abych druhé nezraňovala, je samotné uvědomění si toho, že se mi něco děje. Dává mi to možnost mluvit o svém prožívání, informovat druhého o tom, co prožívám, a přirozeně pojmenovat i potřeby, které z toho vyplývají. A můžeme to udělat i ve třídě, při práci s dětmi: ‚Děti, dneska jsem se za celý den nestihla najíst, mám hlad a jsem nervózní. Musím tedy rychle něco sníst.‘ Takže popíšu situaci, sdělím, jak se cítím a co potřebuji. Jistěže tomu malé děti možná úplně neporozumí a možná nedokážou plně respektovat moje potřeby, ale postupně je s tím budu seznamovat a ukazovat jim, jak si mohu určovat hranice. Děti pak tyto strategie začnou přirozeně též používat,“ vysvětluje Kristína Kačaljaková. 

Děti dnes za sebou mají náročné dvouleté období plné různých omezení. Může být i tato situace důvodem, proč cítí hněv? „Ano, určitě,“ potvrzuje psycholožka. „Hněv nemusí vědomě plynout z konkrétních důvodů. Děti byly zavřené v izolaci, často se nemohly setkávat na hřištích, při sportu, na různých zájmových kroužcích. Nefungovala divadla ani kina, dokonce ani mateřská centra. Doba prověřila rodinné vztahy – některé rodiny vyšly ze situace posílené, jiné se ale rozpadly a děti byly svědky konfliktů a agrese.“ 

Co když hněv obrátí proti sobě? Jak to pak vypadá? Může se to projevit třeba úzkostí nebo depresí? „Ano, hněv se může projevit také tím, že se člověk stáhne do sebe, má pocit vlastní neschopnosti, snížené sebedůvěry. Může si říkat: ‚Proč musím být tak neschopný, ostatní všechno zvládají bez chyb, jen já to nedokážu. Měl bych se víc snažit…‘ Tato často neuvědomovaná vnitřní řeč dítě vede k tomu, že má pocity neúspěchu a úzkosti v každé situaci, v níž by mohlo jen trochu selhat. Vede ho až ke hlubokým pocitům bezmocnosti a zbytečnosti,“ popisuje psycholožka.

Jak poznáme, že se dítě psychicky trápí? I na to jsem se ptala Kristíny Kačaljakové. „Sledujeme, jak se běžné chování daného dítěte proměnilo. Může se začít vyhýbat některým situacím, nechce tvořit s některými dětmi dvojici, je tišší, nebo se naopak projevuje hlasitěji. Můžou se objevit i tělesné příznaky, jako je bolest břicha nebo hlavy, nechutenství, vyčerpání… Dítě nechce chodit na kroužky, odmítá aktivity, které ho dřív bavily. Když se ho zeptáme, jak bylo ve škole, odpovídá stručně. Vyhýbá se kontaktu s některým pedagogem, zavírá se do pokoje, nepřiměřeně reaguje na svého sourozence…“

Jak můžeme dítěti pomoci?

Dítě samozřejmě potřebuje odbornou pomoc. Můžeme mu ale nějak pomoci i my sami? I na tuto otázku odpovídá Kristína Kačaljaková. „Určitě mu dokážeme pomoci i my sami. Nezastupitelné místo v životě dítěte má vztah s rodiči nebo jinou blízkou osobou. Proto v poradenské práci pracujeme právě s rodiči, vedeme je k tomu, aby svému dítěti byli oporou. Hodně se mluví o tom, že přítomnost další osoby pomáhá při regulaci intenzivních pocitů. Nejdůležitější je udržet si vlastní vnitřní klid, který pak dítě může zrcadlit. Když dítěti aktivně a empaticky nasloucháme, můžeme mu tím pomoci zvládat emoce, o kterých s námi může hovořit. Uvědomujeme si vlastní dýchání – prodloužíme nádechy a výdechy, což dítě někdy přirozeně naladí a připojí se s vlastní dechovou regulací. Největší význam ale pro děti má to, že si na ně najdeme čas a zajímáme se o to, jak vidí věci kolem sebe. 

Kristína Kačaljaková pracuje jako psycholožka. Chodí za ní i děti, které mají podobné obtíže? Jak vypadá práce s nimi? „Děti, s nimiž pracuji, často přicházejí s emocemi, které jim znepříjemňují každodenní život. Některé se nedokážou zbavit úzkostných pocitů, mívají sevřené bříško, bojí se udělat jakoukoli chybu. Raději jsou tiché, vlastně skoro neviditelné. Jiné děti přicházejí s tím, že mají obtíže se zvládáním hněvu a frustrace, které často přecházejí až do fyzické podoby vůči jiným dětem nebo dospělým. Základem práce s dětmi je hra, společně se ponoříme do snového světa, kde objevujeme různé postavy, zvířata, země. Postavy postupně oživujeme tím, že rozehráváme jejich roli. Někdy postavu představuji já, jindy dítě nebo nějaký plyšák, hračka nebo polštářek, nebo postavu nakreslíme. Důležité je, že nám to umožní přehrát naplno toho, kdo je vystrašený, i toho, který zastrašuje; toho, kdo se zlobí, i toho, kdo je zraněný. Často se u toho hodně nasmějeme, ale zároveň pojmenováváme, co cítíme. Z toho mnohdy přirozeně vyplyne, co bychom potřebovali. Hrou se tedy učíme mluvit o svých pocitech a potřebách,“ popisuje psycholožka.

Kristíny Kačaljakové jsem se zeptala na praktický příklad práce s dětmi. „Pracuji například s holčičkou, které se ráno špatně chodí do školy. Bolí ji bříško, je smutná, chtěla by raději zůstat doma. Společně se pustíme do zkoumání bolestí bříška. Holčička popisuje, jako by ji v bříšku něco hryzalo. Přemýšlíme, co by to mohlo být za hryzoše. Holčička přijde s nápadem myšky-hryzky, která jí běhá po těle. Dáme jí proto jméno Hryzoška. Je to celkem milá, vystrašená myška. Dívenka ji zvládne uklidnit tím, že si položí teplé dlaně na bříško a pomalu dýchá, a tak dělá Hryzošce víc místa v brlůžku. Ze setkání odchází s tím, že když se Hryzoška znovu objeví, ví, jak se o ni postarat.“

U mnohých dětí se podobné úzkostné, nebo dokonce depresivní pocity objevily v době pandemie. „Doba pandemie neprospěla kamarádským a sociálním vztahům a mnohé děti to frustrovalo. Také měly obtíže soustředit se na vyučování online. Jiným dětem ale bylo naopak dobře, užívaly si známé domácí prostředí a náročný pro ně byl návrat do školy, protože během pobytu doma ztratily návyky, které si dříve vybudovaly. Další děti měly obavy z šířícího se viru. Některé děti zůstaly na své obavy samy a cítily tak obrovskou bezmoc, měly dojem, že selhaly.“ 

Pracovní sešit o hněvu

Kristína Kačaljaková vytvořila pracovní sešit Kde trčíš?!?, který je určen dětem. Co v něm čtenáři najdou? „Čtenáři v něm najdou zpracované téma hněvu v podobě, v jaké je prožívám sama ve svém emočním světě, jak se s ním setkávám v roli mámy dvou synů a také jak s ním pracuji v rámci své práce školní psycholožky. Díky připraveným cvičením mají děti možnost poznat v bezpečném prostředí svůj hněv a experimentovat s jeho zvyšováním a snižováním. Cvičení jsou zasazena do detektivního prostředí, jehož hlavní hrdina má cholerickou povahu. To dětskému čtenáři umožní sledovat, jak se tato emoce rozvíjí, kulminuje a ustupuje. Cílem bylo poskytnout dětem nadhled ve vnímání hněvu. Sešit je hravý, určený k tomu, aby do něj děti kreslily. Díky kreslení, čmárání a psaní se stávají součástí děje a mají možnost interagovat s komiksovými hrdiny,“ popisuje autorka.

Je pracovní sešit vhodný i pro skupinovou práci ve škole? „Můžeme jej použít i při společné práci ve třídě,“ potvrzuje psycholožka. „Děti mají možnost sdílet svůj pohled na věc a objevovat, že neexistuje jeden správný způsob, jak prožívat emoce. Učí se různorodosti prožívání a potřeb. Pracovní sešit navíc otvírá i další témata, pracuje se tam s mapou, píše se o sopkách, o moři a mořských proudech, o potápění, dvou konceptech času… Děti mohou příběhem putovat společně a sdílené dobrodružství je pak o to intenzivnější.“

Pocity hněvu a emoční bouře mohou zažívat i učitelé. Co by psycholožka Kačaljaková poradila jim? „Učitelské povolání je náročné, vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti. A i zkušeným pedagogům někdy povolí nervy. Důležité je najít si na sebe čas, postarat se o sebe a svou pohodu. Dopřát si krátkou přestávku alespoň na tři nádechy a výdechy, na krátký pohled z okna, protažení zad, hrneček čaje… Sama vím, že něco takového představuje ve škole často nadlidský úkol, podobná pauza má ale zázračné účinky. Vlastní emoce ve třídě nezamaskujeme, děti je přirozeně vycítí a vnímají, že se chováte jinak, více se zlobíte, jste smutnější nebo radostnější než obvykle. Vnímání dětí podpoříte tím, že řeknete: ‚Dnes se nějak necítím ve své kůži, pomůže mi, když budete mluvit tišeji a nastražíte ouška, abyste mě dobře slyšely,‘ nebo ‚Dnes jsem trochu rozzlobená. Nemá to s vámi nic společného, ale moc mi pomůže, když dnes budete dodržovat domluvená pravidla.‘“

Mgr. Marie Těthalová