S dárkem dáváme i to, že o druhém přemýšlíme

Jaké to je, dostat dárek? K narozeninám, svátku, nebo jen tak…

Pocit z dostávání dárků se mění s věkem. Když jsme děti, nebo ještě skoro děti, dostávat dárky je bezvadný. Je to vždycky pocit plný překvapení, očekávání a radosti. Už delší dobu jsem ve věku, kdy raději dárek dávám než dostávám. Kromě jiného je to možná i tím, že jako dospělí si uvědomujeme i určitou zodpovědnost vůči dárci. Co když se nám dárek nebude líbit? Nechceme nikoho zklamat svou reakcí a tohle myšlení nám narušuje tu prvotní a spontánní reakci a radost z dostávaní dárků.

Ale abych moc nekombinoval – dárek je překvapení, a protože nám ho většinou dává někdo, kdo nám chce udělat radost, je to vždy milé. Navíc mám rád Vánoce a narozeniny a k těm dárky patří.

A jaké to je dárek někomu dát?

Dát někomu dárek je jedna z možností, jak někoho překvapit a udělat mu radost. Dělat druhým radost je fajn.

Někdy v dobré víře vymýšlíme věci, které by ale možná potěšily spíš nás. Já takhle občas někoho doma obdaruju knihou, která bude bavit jenom mě. Stalo se vám to někdy také tak?

Jestli se mi to stalo? Samozřejmě. Vybrat vhodný dárek není úplně snadné. Zvláště jsme-li pod tlakem například Vánoc. Zrovna předminulý týden jsem doma našel téměř nepoužitá sluchátka na běhání, která jsem dal před lety své dceři v dobré víře, že se jí budou hodit. Jsou to dobrá sluchátka a moc se mi hodí.

Mám rád lidi, co kupují dárky jen tak, spontánně. Ani ne k narozeninám, ani ne k Vánocům, prostě jen tak, že si na někoho vzpomenou. Jdou po ulici, něco někde zahlédnou, vzpomenou si třeba na Ferdu a řeknou si: „To je přesně to, co by se líbilo Ferdovi.“ Jdou a koupí to. Takové dárky mívají většinou zaručený úspěch. Jo, a takové dárky se nemusí ani kupovat v obchodě. Někdy stačí je jen najít.

Možná také máme pocit, že nejlepší dárek je ten, co stojí hromadu peněz nebo ho musíme složitě shánět. Je to ale opravdu tak?

Opravdu věřím, že cena dárků by neměla hrát žádnou roli. Důležité je, kdo nám dárek dává a s jakým pocitem nám ho dává. Vždycky se podivuji nad příběhy, které občas slyším, že se někdo urazil, že nedostal dostatečné drahý dárek k Vánocům či k narozeninám. Nebo že se někdo zaobírá tím, jestli jeho dárek nestál náhodou méně než dárek, který dostala k Vánocům jeho švagrová.

Kocouři z vaší nové knihy by rádi obdarovali jeden druhého, a protože jsou kamarádi, snaží se vymyslet to nejlepší. Jak poznáme, co je pro druhého to pravé? 

V tom je právě ta krása dávání dárků. Že přemýšlíme o tom, komu chceme dárek dát. Že se ho snažíme pochopit, poznat, že si troufneme ho odhadnout, dostat se do jeho světa, udělat mu radost.

A jak to poznali Tom a Mot? Bylo to pro ně těžké?

Pro ty dva to pochopitelně těžké nebylo vůbec. Jednak jsou dobří kamarádi, dobře se znají, mají narozeniny ve stejný den, ale hlavně jsou hraví a mají užasnou představivost. A právě ta hravost a představivost jim umožňuje mít radost úplně ze všeho. I z malého dárku.

Tohle je možná trochu osobní, ale co je nejlepší dárek pro tebe?

Hned mě napadlo, že je to něco, co nezabere moc místa a můžu se o to třeba i rozdělit. Například něco dobrého v lahvi (směje se). Ještě donedávna jsem měl největší radost o Vánocích z hudby na CD, ale cédéčka nám už ze světa zmizela.

Zmiňoval jsem lidi, co reagují a obdarovávají spontánně. Před časem jsem byl v Holandsku pozván na návštěvu k jedné milé starší paní. Věděli jsme o sobě z vyprávění, ale neznali jsme se osobně. Když jsem k ní přišel, ocitl jsem se v hezkém starém bytě plném knih, krásných obrazů a různých roztomilých drobnosti a pokladů. Nešlo se nerozhlížet. Ta paní se mě zeptala; „Co se vám tu líbí?“ Já jsem říkal, že všechno, například tenhle plechový holub na klíček. Hráčka z padesátých let. No a ta paní řekla: „Tak si ho vezměte, je váš.“ Já jsem se samozřejmě styděl a snažil se odmítnout, ale ta paní trvala na svém a řekla: „Všechny tyhle věci mam ráda a jednou mi udělaly radost. Mám jich moc, a tak jsem si vymyslela pravidlo, že když někdo řekne o něčem v tomto bytě, že se mu to líbí, tak je to dostatečný důvod k tomu, aby to dostal, aby to teď dělalo radost jemu.“ A tak jsem si odvezl domů plechového holuba. Sedí mi teď na okně ateliéru a nutí mě se usmívat, kdykoli se na něj kouknu.

A jaký dárek se vám naopak nejvíce povedl?

Jedna paní, kterou jsem neznal, viděla na Instagramu můj skicák a napsala mi milý vzkaz, ve kterém se ptala, jestli by ta kresba nebyla na prodej. Odepsal jsem, že ten skicák je víceméně můj diář a že bohužel tu kresbičku nemůžu prodat. Jenže bylo pár dní před Vánoci a mě napadlo, že bych tu kresbu mohl předělat do obrázku. Řekl jsem si o její adresu a ten obrázek jsem jí poslal jako dárek. Paní měla radost a napsala mi moc hezký dopis. Dozvěděl jsem se pak, že jsem jí udělal úplnou náhodou radost v době, kdy na tom asi docela záleželo. Tak to udělalo zase radost mně.

Mgr. Marie Těthalová

Ilustrace Petr Horáček

Foto Kateřina Kokešová

Petr Horáček je výtvarník a autor velmi úspěšné série dětských knih. Jeho knihy byly přeloženy do několika jazyků, kniha Nový domek pro myšku byla v Holandsku (po překladu) zvolena nejlepší dětskou knihou roku 2006. Kniha Husa Líza získala v USA několik prestižních knižních ocenění. Petr Horáček žije a pracuje ve Velké Británii, kam se přestěhoval po studiích.