Udržet si naději

Pouhým zadáním sousloví „smysl života“ do jednoho z internetových vyhledávačů najde systém během ani ne půl vteřiny víc než pět milionů odkazů, možných odpovědí. A ze stejného zdroje lze mimo jiné zjistit, že lidé nejčastěji v internetových vodách hledají odpovědi na otázky: V čem je smysl života? Jak najít smysl života? Co dělat, když jsem ztratil/a smysl života? Co dělat, když můj život nemá smysl? Sedím doma u počítače a medituji nad tímto textem. Ve chvíli volna, kdy můj mladší syn usnul a starší je ještě ve škole. Představuju si, jak teď třeba někdo, podobně jako já, sedí také někde u počítače, ťuká na klávesnici slova jedné z výše zmíněných otázek a napjatě očekává pomoc. Naději. 

Naděje je jeden z pilířů víry. Svatý Pavel o ní píše v jednom ze svých dopisů takto: „Naděje není odpovědí na všechna naše proč, ale dává nám dost světla a síly, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy … existuje nový začátek, který přichází skrze utrpení.“ Nový začátek, nový smysl. I o tom je život. Vše se neustále mění a my průběžně přehodnocujeme, hledáme a znovu nacházíme… smysl. Myslím si, že naděje, její přítomnost či naše schopnost si ji uchovat i tehdy, když nám život ne tak úplně dává smysl, je něčím, co je pro (znovu)nalezení smyslu klíčové. Pro mě osobně je naděje hnací silou, motorem, světlem, které sleduju a snažím se neztratit. 

Často si také připomínám slova Václava Havla, která cituje Karel Hvížďala v knize Dálkový výslech: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Připadá mi, že dnes je opět na vzestupu trend, který dává rovnítko mezi smysl života a schopnost správně si pro sebe přát. Pokud si budu pro sebe správně přát, pak to, co si přeju, se mi splní a můj život bude dávat smysl. Jako kdybychom na štěstí a na smysl měli takřka automatický nárok. Zdá se mi, že je to jeden z našich sebeklamů – a taky cesta, na níž lze velmi snadno ztratit zdravé sebeuvědomění, sebevědomí. Protože co když se mi zrovna to, co si přeju, neplní? Přeju si špatně, jsem horší člověk než ti, jimž jejich přání bezezbytku vycházejí? Má se snad celý Vesmír otáčet kolem toho, co chci já, kolem mě? Možná to vůbec nemá smysl, když se mi ne tak úplně daří žít podle mých přání… 

Za nalezením smyslu života je, nepřekvapivě, spousta práce a určitě nestačí si jenom správně přát. Mnohdy je to i pořádná porce onoho Pavlem zmíněného utrpení. Křesťanská duchovní cesta učí, že naší orientací nemáme být my sami, ale že máme „dávat a bude nám dáno“. Že jsme všichni vzájemně propojení a cesta ke štěstí a smyslu vede také – a významně – přes péči směrem ven, o vztahy ve společenství. To je síť, která unese i propady jednotlivců a může tyto lidi podržet. Síť, která unese i nás a může nám pomoci třeba nalézt nový smysl života.