Děkuji…

To slovo létá na komunikačních trasách mezi lidmi a někdy je tak časté, že ani nemáme šanci postřehnout, zda je to jen vyprázdněná zvyklost anebo stručné sdělení s důležitým obsahem ovlivňující mezilidské vztahy a člověčí nálady. 

Někdy je ho plno, ale není pravda, že je všudypřítomné. Jsou totiž situace a chvíle, kdy není vypuštěno do prostoru. A přitom by mohlo způsobit drobnou radost a úlevu. Zeptejte se kolegy ze sborovny nebo kamaráda z učitelské branže, kdy naposledy se mu stalo, že na konci vyučování mu někdo z publika spontánně poděkoval za skvělý výklad učiva. Anebo na rodičovské schůzce. Pokud se to někdy stane, je to spíše vzácnost, úkaz zralý na zápis do školní kroniky.

Díky za každé nové ráno

Možná jste si všimli, že jsou místa (třeba i pracoviště a instituce), kde se s děkovnými výrazy slušně řečeno šetří. Existují jedinci, kteří by vás odbyli přesvědčením, že když za něco zaplatím, nemusím navrch ještě děkovat. Vždyť stačí peníze. Naštěstí si to nemyslí všichni. Kdyby ano, byl by svět mnohem smutnější.       

Většina z nás by asi dosvědčila, že od dětských let slýcháváme, že se má děkovat. Nejčastěji za dárky, za pomoc a péči. Připomínají to rodiče, učitelky, vychovatelky. Zda to padá na úrodnou půdu a jakou má zmíněné působení efektivitu, o tom se přesvědčujeme každý den při různých příležitostech. Většina nedospělých jedinců vypustí z úst kouzelné slůvko v okamžiku, kdy dostane něco nečekaného, jaksi navíc. Avšak nenapadne je děkovat za pečovatelské úkony probíhající takříkajíc automaticky. Něco o tom vědí kupříkladu starostlivé matky, které plní roli kuchařek, servírek, taxikářek, organizátorek všelijakého rozptýlení a volnočasových aktivit. 

Leckomu v této souvislosti nedochází, že používání magického slova není jen výrazem formální slušnosti. Nepatří jen k povrchnímu vnímání člověka ve smyslu, že kdo nahlas děkuje, je automaticky dobře vychovaný člověk. Není to prvek z kategorie vyžehlená košile a vyčištěné boty. S projevy vděku je to zkrátka složitější a lépe tomu rozumějí žáci, kteří jsou v kontaktu s církevním prostředím. 

Obecně platí, že „děkuji“ patří k výbavě lidí, kteří mají blízko ke spiritualitě. Je projevem vděčnosti, pokorou. V duchovně naladěném prostředí se vnímaví lidé dozvídají, že pocit vděčnosti si nenosíme v hlavě pouze do kostela na bohoslužbu, na farní biblickou hodinu, do nedělní školy… To kouzelné slovo patří především ke každodennímu žití. Mimochodem – všimli jste si, že řada lidí (bez ohledu na to, k čemu se hlásí) občas vysloví název legendárního filmu Díky za každé nové ráno, aby tak projevila vděčnost, že se postaví na nohy a může vyrazit vstříc novým zážitkům? Komu (čemu) takový hlas děkuje, to je otázka ryze individuální. Jsou různé způsoby: praktikující křesťan se obrací k Bohu, svérázný ezoterik projevuje díky andělům a jiný hledač takto komunikuje s vesmírnými energetiky. Vděčnost má různé podoby.