Nechci mít doma lídra v plenkách!

Eva Kubátová se narodila v roce 1985 a po studiu španělské a nizozemské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci dokončila doktorát z latinskoamerických dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V nakladatelství Argo vyšly již první dva díly její Mexikopedie, na které spolu s ní pracoval i její muž a jejich Anička a která představuje různé aspekty mexického života a kultury. (foto Jan Křikava)

Co vás přivedlo do Mexika?

Dostala jsem se tam poprvé před deseti lety díky své disertační práci. Psala jsem o španělsko-nizozemských vztazích. Jela jsem na výzkum do Palacio de Lecumberri, což je hlavní koloniální archiv v Mexico City a nachází se v budově bývalého vězení, archiválie vám vydávají z cel a vše je provázeno typickými vězeňskými ruchy a zvuky.

Byla jsem tam s kamarádkou a o víkendu jsme si vyrazily do městečka Puebla na křtiny. Bylo mi sice trapné vecpat se na cizí oslavu, ale ona mi tvrdila, že se tam tím nikdo nebude zabývat. A na křtinách jsem potkala svého budoucího muže. Znali jsme se pouhé dva dny a já jsem se vrátila zpátky do Čech. Byť mi to přišlo naprosto nepravděpodobné, za dva týdny byl u mě v Praze (směje se). Teď budeme mít sedmileté výročí svatby a dodnes mi mává z okna, když odcházím ven. Několik prvních let jsme jezdili sem a tam a pak jsem v Mexiku zůstala.

Jaké je Mexiko pro ženu?

Pro mě jako zcestovalou vzdělanou ženu, která má věci srovnané a dokáže se vymezit, je vlastně podobné jako Česká republika. Do jisté míry je to země šovinistická a ženský život tam není úplně snadný, ale na druhou stranu se můžeme zeptat, kde se vlastně žije snadno. Mexiko je ovšem velmi matriarchální země. Možná si myslíme, že macho latino, mexický alfasamec, vládne doma pevnou rukou, ale ono to je všechno trochu jinak. Mexičtí muži ovšem nejsou pod pantoflem.

V širší rodině platí to, co řekne babička (smějeme se obě a já dodávám, že to vyřídím doma). Rodiče mého muže zesnuli už před mnoha lety a já tedy nemám mexickou tchyni. Někdy se směju, že právě díky tomu, že nám do soužití nikdo nemluví, máme harmonický vztah. Postavení mexických žen ale není úplně jednoduché, jsou tam časté feminicidy neboli vraždy žen a ta čísla jsou na naše poměry opravdu vysoká. Nikdy jsem se tam ale necítila nijak ohrožená.

Se svým mužem máte pětiletou Andulku.

Ano, mám, a když jsem zjistila, že čekáme holčičku, rozplakala jsem se, protože jsem strašně moc chtěla kluka. Dcera byla velké překvapení, dítě pro nás nemělo být vrcholem vztahu. Chlapečka jsem si přála proto, že česká společnost je do jisté míry šovinistická, což mého muže velmi překvapuje, a mexická je machistická. Čeští muži navíc musejí být kutily, protože jim během totality nic nezbývalo, zatímco Mexičané mají přehršel levných služeb a nepotřebují umět štukovat nebo vyměňovat kolo.

Říkala jsem si, že holčička to bude mít v kombinaci těchto dvou společenských uspořádání docela těžké. Teď jsem ale moc ráda, že máme holku, a navíc že to je takový „prďák“ jako naše Anča. Do života nám přišel velikánský svéráz, který nám život ve velké míře obohacuje.

A jaké je mexické rodičovství v porovnání s českým?

V Česku podle mě více řešíme, jací jsme rodiče. Líní? Nevýchovní? Výchovní? Dokrmujeme? Kojíme? Takovéto definování výchovných stylů se v Mexiku příliš neděje. V Mexiku je dítě navíc přímou, neustálou součástí života, a to do míry, která mi je občas až nepříjemná. Už novorozené děti se účastní rodinných fiest. Širší mexická rodina mi vyčítala, že jsme se často neúčastnili mnoha rodinných událostí, protože jsem trvala na tom, že naše dítě bude chodit spát brzy.

Eva Kubátová s Aničkou. (foto Jan Křikava)

Jaké to je v Mexiku s mateřskou?

Mateřská je tu velmi kratičká, několik desítek dnů a hotovo. Už v Aniččiných dvou měsících jsem tedy musela začít překládat a potřebovala jsem proto, aby malá měla pravidelný režim.

A co dělají maminky, které nemohou pracovat z domu? Dají dítě chůvě?

Ty, které si to mohou dovolit, ano. Ale mnohé na to nemají prostředky, proto se chůvami stávají babičky. Babičky se tak ale stanou primární vychovatelkou, náhradní matkou, a mají tak často hlavní slovo ve výchově dítěte. Matka prostě do práce po 84 dnech nastoupit musí, protože dobře ví, že může být velmi rychle nahrazena zástupy zájemců o práci.

Jak jste to tedy dělala vy?

S mužem jsme oba pracovali a zároveň se starali o Aničku. Muž je zaměstnán v oboru informačních technologií, vlastně neustále pracuje z domova a já jsem z domova překládala. Proto jsme si ve všem vyhověli. Byla to obrovská výhoda, kterou rozhodně nemá každý. Někdy to je pochopitelně hodně náročné, protože jsme pomyslně srostli.

Jaké jsou mexické školky?

V Mexiku existují jesličky pro děti od šesti týdnů, kde jsou postýlky a děti dostávají mléko z lahvičky. Paní učitelky je přebalují a starají se o ně. Jesličky fungují od časného rána do večera, protože třeba v Mexico City, kde jsme žili, běžně ráno jedete dvě hodiny do práce, a to samé vás čeká večer. Dítě se tak ocitá až 13 hodin denně mimo domov, a to i tahle miminka.