O pouštění

Vesluji

upustil jsem veslo

Až tehdy jsem se rozhlédl

po široké vodní hladině

Tato krátká báseň od korejského básníka Ko Una se dost možná zrodila v jednom konkrétním a úplně všedním okamžiku. Představuji si, že mu veslo na chvíli vyklouzlo z ruky, šplouchání utichlo, loďka začala zpomalovat a pozornost úzce zaměřenou na veslování vystřídal otevřený pohled na širokou vodní hladinu. Čas jako by se zastavil, co bylo doposud, se přerušilo, skončilo, je pryč, a co bude, teprve přijde.

Jde o jednoduchou báseň, která však může být pozváním k tomu všimnout si, že v každém okamžiku je tady přítomného mnohem více. Stačí jen, když trochu něco pustíme, něco odložíme, něčeho se vzdáme nebo snad dokonce i něco ztratíme. Otevře se nám příležitost rozhlédnout se, nejen po široké vodní hladině, ale i po šíři a hloubce života, který se děje teď a tady, jedinečně a neopakovatelně. Třeba spatříme, že ať se děje, co se děje, po obloze dál plynou mraky, prochází skrze ně paprsky slunce nebo se už na obloze třpytí hvězdy.

Ko Unova báseň nám však také může připomenout ty chvíle našeho života, kdy jsme metaforicky pustili vesla, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně – chvíle, kdy jsme se přestali snažit někam dostat. Možná právě v těchto okamžicích nebo obdobích jsme mohli zahlédnout širokou vodní hladinu a ucítit její neviditelné proudy, které nás někam nenápadně a tiše vedou. Pokud jsme se jim odevzdali, mohli jsme – sice s určitou nejistotou a nevěděním – nakonec dospět k dosud nevídaným břehům. A tak ta báseň může být také pozvánkou k tomu všimnout si, co by se stalo, kdybychom pustili vesla nebo na chvíli přestali pádlovat, všimnout si, co by se objevilo, kdybychom se přestali snažit mít věci, život a sami sebe pod kontrolou a mohli se tak rozhlédnout, jestli se tady náhodou neděje něco mnohem důležitějšího a jestli nám kvůli přílišnému soustředění se na veslování neunikají třpytící se vlnky na vodní hladině. 

Konečně Ko Un strávil deset let jako mnich v zenovém klášteře, a tak se nabízí číst tuto báseň jako návod k meditaci. Pustit vesla. Pustit vše, k čemu jsme připoutaní: své povinnosti, úkoly, role, touhy, představy, hlavně sami sebe… není toho málo. Ale právě o toto pouštění všeho nadbytečného jde. Meditace, tak jako každá opravdová duchovní cesta, je především odkládáním a ztrácením. Až nezbude nic…, až zbude jen to, čím doopravdy jsme…, až zbude všechno…, ta širá volná hladina našeho vědomí nebo našeho srdce.

Učitel tibetského buddhismu Mingyur Yongey Rinpočhe o ní píše: „Opravdové štěstí spočívá v tom, že se spojíme se svou pravou přirozeností – bdělostí, láskou, soucitem a moudrostí.“ Jsme jako třpytivý diamant zabalený do starých novin, stačí jen rozbalit a odložit pár vrstev, abychom mohli dospět domů, sami k sobě, a otevřít se milosti plynutí. „Když se pustíš trochu, budeš mít trochu klidu; když se pustíš víc, budeš mít víc klidu; když se pustíš úplně, dosáhneš naprostého míru,“ doplňuje thajský učitel meditace Adžán Čá.

A tak tam, kde teď jste, se můžete na chvíli zastavit, pustit vesla a nechat se překvapit tou širokou vodní hladinou, která se objeví.

Ko Unova báseň je z jeho sbírky Květy okamžiku, přeložila ji Miriam Löwensteinová.