Online archiv

Narativní přístup postupně proniká do různých psychologických disciplín, ale i do ostatních vědních oborů. A tak máme nejenom narativní psychoterapii, ale i narativní sociologii, narativní teologii, narativní pedagogiku, a dokonce i narativní medicínu… Není divu, neboť bez příběhu nemůžeme člověku porozumět.

Naše životy jsou příběhy. Skrze tyto příběhy se definujeme. Prezentujeme jimi své zkušenosti, ukazujeme na své hodnoty, prozrazujeme svá přání a svěřujeme se s tím, co nás trápí. Negativní zkušenosti podněcují problémy, ale problémy nejsou lidé. V terapii zkoumáme člověka a jeho problém odděleně, budujeme alternativy a rozvíjíme preferovanou identitu – to, co je „k žití“.

VLADIMÍR CHRZ již několik desetiletí zkoumá souvislost příběhů a psychologie. Zeptali jsme se ho, jak jeho bádání konkrétně vypadá a jak se podle něj vztahuje k lidské existenci.

Jaké možnosti skýtá model vycházející z narativní a systemické terapie nazvaný Otevřený dialog při práci s rodinou, v níž se objeví neobvyklé a ohrožující projevy chování dospívajícího?

Do terapeutické místnosti v útrobách kostela svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice třikrát týdně přicházejí klienti – většinou závislí na alkoholu nebo na drogách –, aby při práci s biblickými texty udělali další krok na cestě k uzdravení. Věnuje se jim lékař, teolog a psychoterapeut Prokop Remeš, který v léčebně svou metodu existenciální hagioterapie provozuje od roku 1992.

Poetoterapie je všudypřítomný fenomén, který obklopuje i ty z nás, kteří o tom zatím nevědí. Básně jsou nevysvětlitelné a rozumem nezachytitelné a právě to je část jejich léčivého potenciálu. Když přijmeme jejich hudebnost, rytmičnost a nesmyslnost, mohou nám v životě i v terapii přinést radost a otevřít nové obzory.

Proč v pohádkách často uspěje ten, od něhož to nikdo nečeká? Někteří badatelé vznik řady typických pohádkových motivů datují už do doby bronzové. Pokud jsou tyto motivy tak staré a v mnoha různých pohádkách se v obměnách opakují, lze se domnívat, že nasycují dávné lidské potřeby a vypovídají o lidech něco hlubokého. Proč je tedy pohádkový hrdina často hloupý?

Nové Centrum duševní rehabilitace v Berouně patří k nejpokrokovějším ve střední Evropě. Nabízí přívětivé prostředí, specifické terapeutické metody a komplexní přístup k pacientům. Unikátní psychiatrické a psychoterapeutické zařízení je umístěno v rámci Rehabilitační nemocnice Beroun, která je součástí zdravotnického holdingu AKESO. Jak to v centru vypadá?

O digitální terapii, boření stigmatu v oblasti duševního zdraví nebo o transgeneračním přenosu zranitelnosti jsme hovořili s profesorem JÁNEM PRAŠKEM z berounského Centra duševní rehabilitace.

Jaké vzorce se často opakují u párů, které přijdou na terapii? A jak nás může ohledně mezilidských vtahů inspirovat křeček?

Společnost vytěsnila smrt z každodenního života. O to traumatičtější je pak setkání s ní. Pozůstalí často potřebují pomoc, ale nespadají do běžných psychoterapeutických služeb.

Příkladem, na němž lze ukázat dopady výzkumu duševního zdraví, který je slepý k odlišnostem lidí, ať už jde o gender, pohlaví, nebo věk, je attention-deficit / hyperactivity disorder, tedy ADHD. Tato porucha je u žen, respektive u dívek, diagnostikována výrazně méně často než u chlapců. V dospělosti se však rozdíly zmenšují. Jsou důvodem tohoto rozdílu opravdu odlišnosti dané pohlavím či genderem, nebo jde o to, že u žen jsou symptomy brány jako „nestandardní“ a věda s nimi nepočítá?